„Život v období komunistické totality byl naplněn mechanismy moci a podřízenosti. Ty začínaly pracovat už u narození. Jakmile se narodilo dítě, matka musela plnit spoustu nařízení a příkazů nemocnice, jinak nedostala dítě ke kojení.“
Ve své bakalářské práci se autorka Adéla Jelínková snažila pomocí rozhovorů poukázat na příběhy lidí, mnohdy neviditelných, prožívajících převážnou část svých životů pod komunistickou totalitou – ani se statusem viníků, ani obětí. Práce vzešla ze studia Fakulty sociálních studií, Katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně roku 2014. Pro náš článek vybíráme tu část její práce, která popisuje každodenní realitu života v komunismu, jež přinášela do života většiny občanů ČSSR každodenní stres a strach.
Vydírání na studiích i v nemocnici
Nebudeme-li loajálními občany, kteří nepopuzují režim, naše děti se nedostanou nikdy na studium. Poslušní museli být občané i ve chvíli, kdy přišli s akutními problémy do nemocnice. Tam museli nejprve čekat, dokud je někdo ke vstupu nevyzval, protože hlavním a nejpřísnějším zákazem bylo: neklepat na dveře ordinace a vyčkat, až sestra sama nevyjde.
Dobrý den! byla provokace
Zvyšovala se míra ponížení a na úrovni běžné lidské komunikace se odstraňovala přirozená slušnost – souzena jako znak „buržoazních manýru“. Lidé se přestali zdravit nejtypičtějším pozdravem „Dobrý den!“, protože ten byl v jistém kontextu považován za provokaci. Místo toho bylo povinné „Čest práci!“, familiárně pouze „Čest!“.
Raději soudružko
V první třídě základní školy bylo možné se setkat s učitelkou, trochu naivní – ze staré školy, která děti ještě učila slušně pozdravit. Nesměle jim vysvětlila, že oslovení „paní“ není dost dobré a odteď že jí mají raději říkat soudružko učitelko.
Povolenky spolku na všechny aktivity
Kdokoli chtěl něco dělat – mít včely na zahradě, chodit na ryby, musel být členem nějaké organizace. Protože i v té nejméně politické aktivitě bylo například nutné povinně navštěvovat přednášky o zkušenostech sovětských včelařů nebo úspěších sportovních rybářů, pokud občas někdo chtěl mít povolenku a moct jít na ryby.
A co tvoje dcera, chce studovat?
Stát netlačil na všechny členy rodiny, ale obvykle se o to pokoušel skrze jednoho člena. Stačilo jen nadhodit: „A co ta tvoje dcera, jaké s ní máš plány, chce studovat? “ A bylo jasné, že je to konec všech úvah o udržení nějakého charakteru, protože rodič dovede překonat téměř vše, s výjimkou pocitu, že uškodil vlastnímu dítěti, nebo mu dostatečně nepomohl.
Učitel jako nejvyšší vychovatel univerzality
Škola si osvojovala velmi vysoké pravomoci. Učitelé zasahovali do výchovy dítěte, aby ho přesvědčili o tom, jaká politická orientace a náboženství jsou špatné, zastaralé a nebezpečné. Učitel po žácích požadoval všechno totožné – shodné typy bot, oděvů na tělovýchovu, stejné obaly na přezůvky, shodné typy psacích potřeb, stejné odpovědi.
Šeď, kam se podíváš
Šeď se neobjevovala jen ve škole a u vybavení dětí: Panelákové byty se podobaly jako vejce vejci v základním členění na kuchyni, obývák a ložnici. Ke standardu se později přičlenil i vlastní záchod a koupelna. Každou panelákovou koupelnu pak zdobil zelený, šedý nebo modrý umakart. Umakartový design představoval revoluční řešení rychlé, levné a z hlediska montáže efektivní výstavby koupelen v hromadné pásové výrobě bytů.
Největší autorita = co bude k večeři
Největší autoritu často neměl učitel, ale uklízečky nebo vrátné, které žáky terorizovaly. Kromě nich oplývali „respektem“ i prodavači, kteří prostřednictvím vlastních sympatií a uvážení rozhodovali o tom, co bude celá rodina jíst. V obchodech je dáván jako příklad občasný dovoz banánů s frontami, což představuje národní svátek, podpultový prodej nebo hádání se ve frontách.
Strach jako podhoubí pro agresivní klima
Tohle všechno jistě bylo živnou půdou celodenních stresů a konfliktů. Vytvořilo se podrážděné a agresivní klima s velkou pohotovostí k zlobným reakcím a strachu zároveň. A tak se skrze obchod, kde věčně nic není, školu, kde je dítě terorizováno a napadáno, zdravotnímu středisku, kam má člověk strach jít, stavěla propojená síť problémů a stresů každodennosti.
Veřejný majetek jako symbol odporu
Odpor a pomsta přicházela u mnoha lidí obdobně. Prvním objektem, na který se lidé soustředili, byl veřejný majetek. Bylo samozřejmé, že některé věci jako sklenice a toaletní papír se „nosí z práce“. Začalo to zpočátku nenápadně. Jeden šroubek, který nikde v obchodech nelze sehnat, leží kdesi v dílně v metrákové zásobě. A někdo vám jich pár přinese. Jste mu vděční. Později mu vy donesete zase něco od vás z práce…, osvětluje realitu života za komunismu dle výpovědí pamětníků autorka Adéla Jelínková.
Pamatujete na to také?
Zdroj: Adéla Jelínková: Být komunistou. Náhledová fotografie: frimufilms z Freepik
