Příběh čtenáře Jiřího: Kněz mě roky zneužíval. Říkal mi, že je to v pořádku

Jiří Kylar měl zasvětit svůj život Bohu. Ačkoli mu v tom rodiče bránili a on sám cítil, že to není jeho poslání, rozhodl se to zkusit. Takový byl plán kněze, kterého znal od dětství. Jiří při nedělní mši visel na každém jeho slově a rád chodil s rodiči na faru, kde si dlouho povídali. Kněz byl zábavný, znalý a uměl inspirovat své ovečky. Říká v rozhovoru pro slovenský web aktuality.sk.

Krásně mluvil o Bohu, morálce a o tom, jak by měla vypadat křesťanská láska. Farníci však netušili, co se mezi ním a Jiřím dělo, když byli sami na faře. Když bylo Jiřím dvanáct, kněz ho začal nevhodně osahávat. Osahávání se postupně stupňovalo až k sexuálnímu zneužívání, které pokračovalo po celé jeho dospívání.

„Dělali jsme to mnohokrát a pak šel normálně sloužit mši. Dokázal bez problémů přepínat mezi svými dvěma životy a nikdo si ničeho nevšiml,“ vzpomíná padesátiletý Jiří Kylar. „Měl jsem velký strach. Myslel jsem si, že si někdo určitě všimne, co se mi děje. Nechápal jsem, jak je možné, že to nikdo nevidí. Cítil jsem se nahý před oltářem. Ale on mi řekl, že je to v pořádku.“

Který z nich je tvůj oblíbený?

Bylo mi asi sedm let a v lese jsem absolvoval svou první zkoušku odvahy. Musel jsem najít lebku a list, které jsem měl přinést zpět. Měl jsem strašný strach. Myslel jsem, že mě někdo zabije, tak jsem prostě utíkal lesem a s radostí padl do náruče vůdce. To byly chvíle, kdy jsem cítil velkou důvěru v Boha.

Asi o pět let později, když ti bylo dvanáct, tě začal zneužívat kněz, s nímž měla vaše rodina blízký vztah. Jaký byl podle tebe?

Bude to znít hrozně, ale vlastně docela mile. Nebyl to autoritativní netvor. Hodně jsme si povídali, diskutovali o politice a umění a jezdili na výlety s ministranty a kněžími.

Takže nejdřív tě k sobě přitáhl jako „přítel“ a pak to začalo?

Ano. Brával mě plavat do bazénů nebo do sauny. Tam mě začal osahávat. Ztuhla jsem, nevěděla jsem, co mám dělat ani jak reagovat. On to bral jako souhlas. Moje mysl pracovala na plné obrátky a říkala mi, abych mlčel, protože mi dal tolik, pomohl mi a podpořil mě. Byl jsem na něm psychicky závislý, důvěřoval jsem mu a nechtěl jsem si připustit, že by mi chtěl ublížit. Moje hlava byla v naprostém zmatku.

Vaše rodina měla s knězem blízký vztah. Jak ho vnímali vaši rodiče?

Respektovali ho a považovali ho za přítele. Byl vtipný, moudrý a vážený. Proto jsem se asi bál jim to říct. Bál jsem se, co by to způsobilo.

Nebál jste se, že vám neuvěří?

Ne, toho jsem se nebál. Nechtěl jsem, aby přišli o „dobrého“ přítele. Dětský mozek vnímá všechno úplně jinak.

Mluvili s tebou rodiče někdy o tom, co je to zneužívání?

Matka jednou řekla mně a mým sourozencům, že je ráda, že jsme kluci, protože nám se nic takového nemůže stát. Jinak s námi rodiče o zneužívání nemluvili, protože k tomu nebyl důvod. Obecně se o takových věcech v té době nemluvilo. Naši rodiče s námi ale vždy hodně mluvili a zacházeli s námi jako s rovnocennými partnery. Opravdu ale nečekali, že nebezpečí bude pocházet od duchovního.

Kdy ses rozhodl s tím nadobro skončit?

Chtěl jsem s tím skončit, když mi bylo šestnáct. Začal jsem trochu věřit sám v sebe a postavil se mu na odpor, ale nebylo to tak jednoduché. Stále jsme se vídali, i když méně často. Moji rodiče pomáhali opravovat sousední farnost, takže jsem mu v neděli sloužil jako ministrant a sobotní večery trávil v jeho faře.

Pomohlo ti, že jsi od něj byl fyzicky vzdálený?

Velmi. Například po maturitě jsem ho šest měsíců neviděl. Pak jsem nastoupil do armády a náhodou jsem sloužil na místě, kam byl převelen. Takže jsem se ocitl ve stejné situaci. Pořád mi říkal, že bych se měl stát knězem, jeho nástupcem, tak jsem se zapsal na teologii.

Nakonec jste se knězem nestal. Proč?

Během deseti měsíců, které jsem strávil v semináři, jsem si uvědomil, že nevím, zda je to pro mě ta správná cesta. V létě jsem se zamiloval do své budoucí ženy. Rozhodl jsem se v semináři nepokračovat a následovat své srdce.

Večer před svatbou jste se své matce „vyzpovídal“ z toho, co jste prožíval celé roky. Proč?

V noci před svatbou jsme si povídali a nějak jsme všechno zrekapitulovali. Cítil jsem, že teď je ten správný čas, abych jí to řekl.

Chcete mluvit o těch těžkých letech?

Řeknu to takhle: viděla jsem, jak jedno zlo může vést k dalšímu a jak se znásobuje. To byl jeden z důvodů, proč jsem se po mnoha letech rozhodla, že o tom chci mluvit otevřeně.

Kdo byl první osobou mimo vaši rodinu, které jste o zneužívání řekla?

Řekla jsem to své kamarádce, která je psycholožka. Vůbec to nezpochybňovala. Řekla, že je neuvěřitelné, že jsem to překonala. To mi pomohlo překonat strach, že mi nikdo neuvěří.

Když vám bylo 24 let, vyhledala jste kněze, abyste ho konfrontovala. Jaké to bylo?

Dvě hodiny jsme na sebe křičeli. Řekl jsem mu, jak mi ublížil, co mi vzal, a že ublížil nejen mně, ale i jiným chlapcům. Konečně jsem jasně viděl rozpor mezi tím, co kněz říkal, a tím, co dělal. Smál se mi, že mám „chlupaté dlaně“. Neposlouchal mě, když jsem křičel, že jsem měl objevit svou sexualitu sám, a místo toho do toho zasáhl cizí muž.

Nebál jste se, že půjde na policii?

Řekl jsem mu, že půjdu na policii, pokud se dotkne někoho jiného. Myslel jsem to vážně, ale neměl bych sílu tam jít. Bylo to v 90. letech a oběti jako já byly spíše zastrašovány. Chtěl jsem jen žít plnohodnotný život a nadhodit toto téma u arcibiskupa Miloslava Vlka. Nevěděl jsem, co by to mohlo vyvolat.

Řekl jste, že celý proces odpuštění trval dvacet let. Kdy jste pocítil, že jste se s tím skutečně smířil?

V České republice máme takovou mužskou iniciativu a byli jsme v lese. Během jedné z meditací jsem si uvědomil, jak moc si přeji, aby ten kněz mohl být s Bohem. Pochopil jsem, že nikdy nezažil Boží lásku tak, jak ji zažívám já. Skočil jsem do řeky a vytáhl kámen ve tvaru srdce. Následující sobotu jsem ušel 30 kilometrů lesem do vesnice, kde je pohřben. Když jsem stál před jeho hrobem, zavolal jsem tátovi; potřeboval jsem ho slyšet. Vytáhl jsem kámen z batohu a položil ho na jeho hrob. A tím to pro mě skončilo.

Odpuštění je křesťanské. To vás asi učili v kostele.

Kostel často říká, že musíte odpouštět. Já jsem nemusel, chtěl jsem mu odpustit, a to mě osvobodilo.

Mnoho obětí má k pachateli ambivalentní vztah. Na jedné straně ho nenávidí, ale zároveň ho milují.

To byl i můj případ. Nesouhlasila jsem s tím, co udělal mně a mnoha dalším kněžím, nechtěla jsem se s ním setkat, protože jsem ho nechtěla vidět, ale svým způsobem jsem ho milovala.

Byl jste do něj zamilovaný?

To je silné slovo. Měl jsem ho rád víc než cokoli jiného. Myslel jsem si, že ty city jsou vzájemné. Bylo mi 22, když jsme měli první velkou hádku, a tehdy jsem si uvědomil, že ke mně necítí žádné hlubší city. Doslova mě viděl jako nástroj pro své vlastní uspokojení.

Zdroj: aktuality.sk, Titulní obrázek: Pixabay.com / Tama66