Často zůstávaly bezejmenné a nepovažovaly se za hrdinky. Přesto mnoho žen sehrálo důležitou roli při vylodění spojenců v Normandii 6. června 1944, i když jen tím, že svědomitě a obezřetně plnily své běžné úkoly. Jiné musely trochu podvádět a hodně riskovat, aby se dostaly na místa, kam se ženy v té době běžně nesměly.
„Že by s tím měl něco společného ten zatracený Hemingway?“ ptal se. Martha Gellhornová se rozčilovala, když v červnu 1944 v Londýně zjistila, že jí britská vláda odmítá udělit novinářskou akreditaci, aby mohla být přítomna vylodění spojenců. Pryč jsou doby, kdy byla okouzlena Ernestem Hemingwayem (1899-1961), jezdila za ním do válečného Španělska, odkud psali reportáže a užívali si vzájemné společnosti. Pak spolu žili v Americe, v roce 1940 se dokonce vzali, ale pak se odcizili.
Nechtěla zahřívat postel
Nenáviděla jeho šlendrián, večírky a spoušť, kterou po sobě vždycky zanechával v jejich domě. On se strefoval do její práce. „Jsi válečný zpravodaj, nebo manželka v mé posteli?“ „Ano,“ odpověděl. Škádlí Marthu, když se rozhodne odjet do Evropy a informovat o událostech na italské frontě. To, co na ní kdysi obdivoval, mu vadí v manželství. Nakonec se z nich stanou rivalové v novinářské branži. Dokonce jí vyfoukne práci v prestižním americkém týdeníku Collier’s Weekly, pro který byla kmenovou reportérkou.
Pod záminkou, že jde na pohovor se zdravotními sestrami, proklouzla na palubu nemocniční lodi. Ve zmatku, který tam panuje, se Martha schová na nepříliš vábném záchodě a čeká. Když se v den D vylodí u pobřeží Normandie, u pláže Omaha, připojí se v přestrojení ke zdravotnickému personálu, který míří na břeh pomáhat raněným. Je tam, jak si přeje, zatímco Hemingway se celou dobu drží stranou, na místě vyhrazeném pro novináře.
Zdroj: Wikimedia Commons / Unknown author or not provided, Public Domain
Je dokonce internována v Londýně, ale uteče přes plot, dostane se na vojenské letiště a přesvědčí pilota, aby ji odvezl do Neapole pod záminkou, že tam potřebuje najít svého snoubence. „Za války jsem neměla žádné oficiální doklady,“ vzpomíná Martha Gellhornová. Nahradily je osvědčené zbraně – drzost a šarm.
Život za války je rychlý. Jednoho dne byla Christian Oldhamová spolu s dalšími „wren“ – členkami Ženské královské námořní služby (WRNS) – pozvána na šálek kávy na palubu torpédoborce Oribi, který kotvil kvůli opravám v irském Belfastu. Tam se seznámila s důstojníkem Johnem Lambem. Do deseti dnů byli zasnoubeni, nebylo na co čekat.
Christianová, která mapovala pohyb konvojů převážejících zásoby ze Severní Ameriky, od té doby bedlivě sledovala loď, na níž sloužil její snoubenec.
Šest měsíců, v prosinci 1943, se s Johnem vzali, než se znovu vydala na moře.
Neměla v úmyslu stát se ženou v domácnosti. Jako dcera admirála má Christianová k námořnictvu blízko a chce i nadále sloužit své zemi. Navíc před válkou studovala ve Francii a nemůže se smířit s tím, že nacisté tuto zemi a její kulturní poklady drancují. Čeká ji prestižní zaměstnání. Počátkem roku 1944 je přidělena ke Kombinovanému operačnímu velitelství se sídlem na Richmond Terrace ve Whitehallu v Londýně. Tam se příležitostně setkává s Winstonem Churchillem (1874-1965). „Byl to tak úžasný člověk. Měl projevy, které všichni poslouchali,“ svěřila se později Christianová.
„Říkal, že se nikdy nevzdáme. Všichni jsme to tak cítili.“ Mladá žena dostává samostatnou kancelář v podzemí a zajímavý úkol: z obrovské mapy francouzského pobřeží a také z fotografií má vytvořit podrobné plány pro vedení posádek vyloďovacích plavidel.
Zdroj: Wikimedia Commons / Unknown author, Public Domain
„Byla to vzrušující práce, málokdo věděl, kde se bude přistávat,“ svěřuje se po letech paní Lambová. Ona sama místo zná, ale nemá představu o datu, jen podle stupňující se nervozity v oblasti pochopila, že se blíží den D. Ona sama se o invazi v Normandii dozvídá až poté, co se to rozkřikne z rádia.
Na nic se neptá, ale tuší, že jejich zprávy o počasí jsou teď důležitější než kdy jindy. Proč by jinak museli tady na majáku v irském Blacksodu každou hodinu zapisovat údaje o počasí? Irka Maureen Flavinová se k této práci dostala náhodou. Vyrůstala daleko odsud a snila o tom, že se jednou přestěhuje do Ameriky. Místo toho skončila v Blacksodu, kde měla strýce, a získala práci úřednice na místní poště, která zároveň spravovala meteorologickou stanici.
Během války nabyla jejich přístrojová bouda, umístěná u majáku, na významu, protože neutrální Irsko se zavázalo poskytovat britskému meteorologickému úřadu denně telegrafické údaje o počasí z vybraných stanic.
„Tede, probuď se, musím s tebou mluvit,“ třese Maureen 3. června 1944 po jedné hodině ranní spícím Tedem Sweeneym. Mladík je synem místního poštmistra a zároveň strážce majáku a s meteorologickými údaji má větší zkušenosti než ona. „Zaznamenal jsem pokles tlaku, to by znamenalo, že se blíží bouřka, ne?“ ptá se. Vyhrkne na rozespalého mladíka. Než zprávu odešle, chce se ujistit, že se nespletla.
Dívka netuší, že tentokrát její zpráva o počasí poputuje přímo k důstojníkovi královského letectva Jamesi Staggovi (1900-1975), který je hlavním meteorologem amerického generála Dwighta D. Eisenhowera (1890-1969), vrchního velitele spojeneckých expedičních sil. „Tohle zásadně mění naše plány,“ ušklíbl se tehdy Stagg.
Nechtěl být na generálově místě. Hnát muže do rozbouřených vod Lamanšského průlivu by bylo jako posílat je na smrt.
Den D je stanoven na 5. června. „Je to příliš nebezpečné, změnily se povětrnostní podmínky,“ hlásil Stagg generálovi. Silný vítr, nízká oblačnost a rozbouřené moře jsou dostatečnými argumenty, a tak 3. června Eisenhower nařizuje jednodenní odklad vylodění. Rozhodnutí to však nebylo snadné, protože každý den navíc znamenal, že by mohlo dojít k úniku invazních plánů.
Naštěstí 4. června přišlo z Blacksodu zásadní hlášení: „Silný déšť a mrholení se rozpadly, oblačnost je na úrovni 274 metrů a viditelnost na souši i na moři je velmi dobrá.“ A to se stalo. Němci o této změně počasí v té době neměli ani tušení a domnívali se, že bouře bude zuřit ještě několik dní a že na francouzském pobřeží se nemůže nic stát. Eisenhower naproti tomu věděl, že hraje o čas.
„Dobrá, jdeme na to,“ oznamuje 5. června ve 4.15 hodin velení. Operace může začít… Maureen pokračuje ve službě na poště a na majáku s Tedem, za kterého se v roce 1946 provdá. Teprve v padesátých letech se dozvídají, jak důležitou roli sehrála jejich hlášení v operaci Overlord.
Zdroj: Smithsonianmag, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Steck, U.S. Army Signal Corps, Public domain
