Téměř 70 000 Židů bylo ze Slovenska deportováno a zavražděno kvůli svému původu. Mezi nimi bylo i mnoho členů rodiny Pavla Greguše z Prešova, který se narodil po druhé světové válce.
Jak řekl agentuře SITA, ve dvanácti letech si začal uvědomovat, do jaké rodiny se narodil. Teprve později mu svědectví jeho otce a matky, zaznamenaná pro nadaci režiséra Stevena Spielberga, pomohla poskládat celý příběh.
Matka Pavla Greguše nechtěla za svého života o událostech druhé světové války mluvit, stejně jako její manžel. „Když se moji rodiče brali, měli se původně jmenovat Groszmannovi, ale změnili si příjmení. V té době bylo běžné, že rodiny měnily typicky židovská jména za běžnější,“ vysvětlil.
Jeho matka pociťovala nepřátelství ze strany lidí i po válce. „I v našem dvoře v Prešově, kde jsme bydleli, žila jedna rodina, matka se dvěma dětmi. Matka si vzpomínala, že když jí bylo čtrnáct a musela chodit po městě s žlutou hvězdou, ta matka na ni plivla. Po válce ta žena moji matku neuznávala a chodila kolem ní, jako by neexistovala,“ popsal.
Matka Greguše, Judita Weinbergerová, se narodila 28. září 1928 v židovské rodině. „Můj dědeček Samuel pocházel ze Starého, babička Miriam, rozená Schwarzová, z Bystrého. Měli textilní obchod v Prešově. Matka absolvovala pět let ortodoxní židovské základní školy, ale pak vstoupil v platnost židovský zákoník a její vzdělání skončilo. Zůstala doma a hodně četla. Nemohla ani poslouchat rádio, protože ho museli odevzdat; Židé nesměli mít doma rádia,“ vysvětluje její syn Pavel.
Obchod jeho dědečka byl árijizován, ale bylo mu uděleno ekonomické osvobození. „Árijizátorka to za něj zařídila, protože o podnikání nic nevěděla. Celá rodina mohla pokračovat v životě, ale museli opustit svůj dům na Hlavní ulici a přestěhovat se do pronajatého bytu, který neměl ani koupelnu. V noci chodili přes zahradu, aby se vykoupali v domě matčina dědečka Samuela Schwarze,“ popsal Greguš nové životní podmínky rodiny.
Podle něj však kolem roku 1943 árijská úřednice požádala o zrušení této výjimky. „V důsledku toho již nebyli chráněni. V Prešově však žil jistý pan Števonka, na kterého můj dědeček vzpomínal až do své smrti. Byl to vysoký policejní důstojník, slušný člověk. Poskytl mému dědečkovi falešné doklady na jméno Vydra, a to i pro celou rodinu. Zároveň ho varoval, že celou rodinu zatknou. Později byl za své aktivity a pomoc zatčen a odvezen do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde se nedožil konce války. Podobný osud potkal policejního inspektora Ondreje Maradíka, jehož rodina bydlela v domě Samuela Schwarze a který také aktivně pomáhal Židům. Byl také zatčen, deportován do koncentračního tábora a už se nikdy nevrátil domů,“ řekl. V roce 1992 udělil památník Yad Vashem Maradíkovi a jeho rodině posmrtně titul Spravedlivý mezi národy.
Po obdržení varování sbalil Gregušův dědeček celou rodinu a odjeli do Liptovského Mikuláše. Našel si zaměstnání u známého, obchodníka s látkami. Situace se však začala zhoršovat i tam. Přestěhovali se proto do Jalovce na úpatí Žiarské doliny.
„Vesničané je přijali a ukrývali. Protože však měli doklady na falešná jména a žili v Liptovském Mikuláši, kde neměli trvalé bydliště, museli se v určitých intervalech hlásit. Při jedné takové příležitosti někdo mého dědečka poznal a odvedl ho. Byl transportován do koncentračního tábora Sachsenhausen,“ řekl Pavel Greguš.
Jeho babička, matka a strýc zůstali v Jalovci, stejně jako jeho strýc a jeho žena Margita. „Situace se tam také začala velmi komplikovat, protože mezitím vypuklo Slovenské národní povstání. Němci již prohledávali vesnice. Vesničané proto pro ně připravili bunkr nad Jalovcem, vedle malé studny, kde zůstali po celou zimu. Nosili jim jídlo,“ popsal.
Neodešli, dokud se v únoru 1945 fronta nezastavila před Liptovským Mikulášem. V té době je objevila průzkumná jednotka Rudé armády a československého armádního sboru a odvezla do bezpečí. V březnu dorazili do Prešova.
„Čekali, až se jejich dědeček vrátí z koncentračního tábora. Právě když si mysleli, že se už nikdy nevrátí, objevil se 15. července. Byl podvyživený, protože ke konci onemocněl tyfem a nepustili ho, dokud se neuzdravil,“ vzpomíná Greguš na události po válce.
Příběh Gregušova otce byl, jak sám říká, dobrodružnější, ale také tragičtější. „Narodil se 31. ledna 1919 v Košicích. Jeho otec, Július Groszmann, pocházel z Užhorodu a přišel do Košic pracovat jako obchodní zástupce společnosti vyrábějící mýdla a čisticí prostředky. Jeho matka, moje babička, byla učitelka. Rodina byla spíše neologická, což znamená, že přísně nedodržovala židovské zvyky. Rodina mé babičky přišla do Košic z Moldavy a otevřela hospodu na Letné ulici v Košicích, která funguje dodnes, i když již ne na původním místě,“ popisuje.
Jeho otec navštěvoval gymnázium v Košicích a podle něj byl velmi talentovaný, fyzicky zdatný a sportovní. „Byl aktivním členem Košického atletického klubu, závodně plaval, hrál vodní pólo a v zimě lyžoval. Byl jedním z průkopníků lyžování v Košicích,“ dodal.
Když však v roce 1937 dokončil střední školu, začala platit omezení pro mladé lidi židovského původu. Protože nemohl studovat na univerzitě, zapsal se do učení jako malíř nápisů a rytec. Absolvoval dvouleté školení.
„Ve věku 20 let byl odvezen do pracovního tábora v Maďarsku, kde stavěl polní letiště v oblasti Balatonu. V té době, za vlády Miklóse Horthyho, nebyly zákony v Maďarsku tak přísné jako na Slovensku. Když se však vrátil do Košic, musel se spolu s rodinou hlásit v cihelně k prvním transportům. V roce 1944 byli transportováni do Osvětimi,“ řekl jeho syn.
Prošel čtyřmi koncentračními tábory, ale žádný z členů jeho rodiny se nevrátil živý. „Byl mladý, atletický, měl výdrž a byl v dobré kondici, takže se mu podařilo přežít,“ řekl Greguš.
Ondrej Greguš, tehdy ještě Groszmann, vyprávěl o svých zážitcích v 90. letech pro nadaci zmíněného režiséra Spielberga v rámci rozhovorů s přeživšími. Podle jeho syna jsou všechny videozáznamy uloženy v Muzeu holocaustu ve Spojených státech. „Každý však dostal kopii záznamu. Je to jediný zdroj, ze kterého jsem se dozvěděl, co moji rodiče v té době skutečně prožili,“ říká Pavel Greguš.
V něm jeho otec popisuje jejich příjezd do Osvětimi, kdy jeho matka, Pavlova babička, spadla z schodů vlaku na nástupiště. „Nacisté se k ní okamžitě vrhli a odtáhli ji pryč. To bylo naposledy, co ji můj otec viděl,“ řekl.
Po Osvětimi byl jeho otec transportován do sběrného tábora Wolfsberg, který byl zřízen v roce 1944 na severovýchodním svahu kopce Wolfsberg v obci Walim, na hranicích mezi Německem, Polskem a Československem, na polské straně Krkonoší.
Tam stavěli dřevěné baráky pro další koncentrační tábor, kde měly být vybudovány podzemní továrny. Po dokončení stavby byl odvezen do jiného tábora, kde musel v zimě urazit 40 kilometrů pěšky, a poté do koncentračního tábora Ebensee, který byl součástí Mauthausenu, kde čekal na konec války.
„9. května byl tábor osvobozen americkou armádou. Americký nákladní vůz odvezl mého otce do Lince a on cestoval do Bratislavy na slovenské lodi, ale protože mosty na Slovensku byly neprůchodné, musel jet přes Budapešť do Košic. Tam však nenašel nikoho ze své rodiny. Pouze v Prešově měl vzdáleného příbuzného, který vlastnil tiskárnu a papírnictví. Tam dostal práci a potkal svou budoucí ženu, moji matku,“ uzavřel Greguš.
Zdroj: Slovenskoaktualne.sk, Titulní obrázek: Pixabay.com / jplenio
