Ten poslal Stalinovi dopis, který obsahoval následující vzkaz:
“Přestaňte posílat lidi, aby mě zavraždili! Už jsme jich pět chytili, jeden měl bombu a druhý pušku. Jestli nepřestanete posílat atentátníky, pošlu jednoho do Moskvy a nebudu muset posílat druhého!”.
Po tomto dopise pokusy o atentát skončily. Historická přesnost těchto slov nebyla nikdy potvrzena, ale odpovídala Titovu obecnému postoji ke Stalinovi, nejobávanějšímu muži té doby. Tito tak zcela odřízl Jugoslávii od Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů a neustále se přibližoval Západu.
Josip Broz Tito byl bezpochyby jednou z nejoceňovanějších osobností 20. století, a to nejen na Balkáně, ale i ve všech zemích na obou stranách železné opony. Stejně jako každá významná historická postava vyvolává i tento komunistický vůdce mnoho rozdílných názorů.
Příběh tohoto mocného muže začíná na venkově v současném Chorvatsku v roce 1892 v početné selské rodině. Chorvatsko bylo stále součástí Rakouska-Uherska, monarchie, v níž vládl rod Habsburků. Počátek 20. století však znamenal pro tento kdysi neposkvrněný královský rod poslední dny. Velká válka jednou provždy změnila evropskou politickou scenérii. Pro Josipa Broze Tita, tehdy potulného kovodělníka, znamenala zlom v jeho životě, neboť byl odveden do armády.
Díky svým vojenským schopnostem se rychle stal majorem a dostal se na východní frontu, kde bojoval proti ruské carské armádě. Tam byl zraněn a hospitalizován v zajetí. Několik následujících let bylo rozhodujícím faktorem pro rozvoj jeho politického přesvědčení, a jak se později ukázalo, i politického přesvědčení více než 20 milionů lidí. Tito, v předválečných letech sociální demokrat, se seznámil s mnohem radikálnější ideologií: Bolševismus. S touto ideologií se ztotožnil natolik, že se v roce 1917 zúčastnil demonstrací Červencových dnů v Petrohradě a Říjnové revoluce, která nakonec vynesla Lenina k moci.
Přestože tato organizace byla až do druhé světové války převážně v ilegalitě, Broz byl ve svém počínání tak odhodlaný, že si ho všimli i v komunistickém ústředí v Moskvě. Odměnou mu bylo jmenování politickým tajemníkem záhřebského výboru. Krátce nato otřásl jugoslávskou politickou scénou atentát na chorvatské poslance v bělehradském parlamentu v červnu 1928. Broz využil této příležitosti, aby vyvedl CPY ze stínu, a organizoval pouliční demonstrace, ale byl rychle uvězněn.
Dalších pět až šest let strávil ve vězení, podobně jako zbytek jeho strany. Než byl propuštěn, strana se pomalu vzpamatovávala ze státního útlaku a Josip Broz upevnil svou pozici na celostátní úrovni. V té době dostal pseudonym, který později upevnil jeho kult osobnosti: Tito.
V následujících letech se Evropa nacházela ve stavu předehry k jedné z nejkrvavějších událostí moderních dějin, druhé světové válce. Tito strávil tato léta zdokonalováním svých komunistických schopností a prací v aparátu Kominterny. Když Stalin zahájil velké čistky proti vnitřním nepřátelům, Tito je nejen přežil, ale také z nich profitoval, protože si upevnil své postavení v Kominterně a získal titul nového generálního tajemníka CPY. Jedna věc byla v té době zcela jasná: Tito měl v rukou celou komunistickou scénu Jugoslávie.
V listopadu 1945 byla vyhlášena nová ústava, která vytvořila Federativní lidovou republiku Jugoslávii, federativní stát, který byl definován jako svazek šesti federativních států: Chorvatska, Černé Hory, Srbska, Slovinska, Bosny a Hercegoviny, Makedonie a dvou autonomních provincií uvnitř Srbska: Kosova a Vojvodiny. Dnes jsou všechny tyto země nezávislé, s výjimkou Vojvodiny, která je stále součástí Srbska. Po této ústavě následovala téměř půlstoletí trvající vláda, kterou někteří vnímali jako svobodu, zatímco jiní pociťovali útlak. Vše začalo procesy s dopadenými kolaboranty, katolíky, představiteli opozice a dokonce i s nedůvěryhodnými komunisty. Procesy byly vedeny způsobem, který odpovídal ideální sovětské státní konstrukci.
Autor: Stanislav Makovický, zdroj: Quora, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / White House Photo Office – Public Domain
