Zakladatel vědy o smíchu, gelotologii či terapii smíchem Norman Cousins vešel do dějin jako muž, který dokázal rozesmát smrt. Z vlastní zkušenosti se přesvědčil, že psychika hraje při uzdravování rozhodující roli. Trpěl vzácným onemocněním kloubů. Když to lékaři vzdali, Cousins se zamkl v pokoji a celé hodiny díval komedie. Výsledek byl ohromující. Po týdnu bolesti pacienta zmizely, po měsíci se začal hýbat a po dvou měsících se vrátil do práce. Když se smějeme, uvolňují se takzvané neurotransmitery – serotonin, endorfin a dopamin. Smích je stimulantem života a díky němu se stimulují všechny biochemické procesy našeho těla. Stalo se to před více než padesáti lety.
Plný síly a energie novináři a šéfredaktorovi Saturday Review Normanovi Cousinsovi náhle přišlo špatně. Prudce mu stoupla teplota a po celém těle se objevily bolesti. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a do týdne se mu ztížilo hýbat se, otáčet krkem či zvedat ruce. Musel jít do nemocnice a brzy mu byla diagnostikována nemoc. Ukázalo se, že Norman má kolagenózu, autoimunitní onemocnění postihující celé tělo, při kterém imunitní systém projevuje agresi vůči vlastní pojivové tkáni. Ze dne na den bylo Cousinsovo tělo stále nehybnější, s velkými obtížemi pohyboval rukama a nohama a převracel se v posteli. Nastal okamžik, kdy nemohl otevřít čelisti, aby se trochu najedl.
Zachvátil ho strach, melancholie a odpor nad nespravedlností osudu. Přestal si povídat is blízkými lidmi a celé dny trávil otočený ke stěně nemocničního pokoje. Ošetřující lékař, doktor Hitzig, podporoval Normana, jak jen mohl, přitahoval nejlepší odborníky na konzultace, ale nemoc postupovala. A pak se Norman zeptal lékaře na své šance na uzdravení. Odpověď ho šokovala: z pěti set pacientů s kolagenózou se uzdraví jen jeden. Norman po tomto rozhovoru noc nespal. Dosud se o mě lékaři starali, myslel si a dělali vše, co bylo v jejich silách, ale nepomohlo to. Pokud chci zůstat naživu, musím jednat sám. A protože lékaři a léky jsou proti mé nemoci bezmocní, musím najít jiný způsob léčení.
Vzpomněl si na slova doktora Hitziga, že tělo je mobilizováno pro boj s jakoukoli nemocí, pokud jeho endokrinní systém pracuje na plný výkon. A strach, sklíčenost, dlouhodobá deprese, podle pozorování vědců, naopak inhibují činnost endokrinního systému. V reakci na tyto negativní emoce nadledvinky uvolňují stresové hormony – adrenalin a norepinefrin, které se dostávají do krevního oběhu a šíří se po těle. Když je jich příliš mnoho, působí na organismus destruktivní. Úvahy vedly Normana Cousinsa k jasné myšlence: jsou-li negativní emoce inhibicí endokrinního systému „provokatéry“ nemocí, pak se pozitivní emoce aktivací jeho aktivity a mohou se stát „stimulanty“ zotavení. Kromě toho má každý člověk velmi jednoduchý a dostupný prostředek k léčení – smích.
„Veselé srdce je dobré jako lék, ale smutný duch vysušuje kosti,“ tato fráze z Bible dala Cousinsovi naději. Ujal se díl slavných lékařů a vědců a rychle objevil, co hledal. Ukazuje se, že mnozí lékaři a myslitelé kladli nejvyšší důraz na pozitivní emoce. Lékař R. Barton, který žil v 17. století, popsal svá pozorování v knize „Anatomie melancholie“: „Smích čistí krev, omlazuje tělo, pomáhá při srdečních onemocněních.“ Barton tvrdil, že smích je lékem na všechny nemoci. Immanuel Kant ve svých spisech zdůrazňoval, že smích aktivuje všechny životně důležité procesy v těle. Sigmund Freud označil humor za jedinečný projev lidské psychiky a smích za neméně jedinečný prostředek léčby.
Moderní americký vědec W. Frey experimentálně dokázal, že smích má příznivý vliv na cévy a práci srdce, na procesy krvetvorby a dýchání, jakož i na celkový svalový tonus těla . Bylo by velmi užitečné zažít tu příjemnou bolest svalů, která se objevuje po záchvatu nekontrolovatelného smíchu každý den. Vědci zjistili, že pod vlivem smíchu se v mozku uvolňuje látka podobná morfii. Stává se jakousi vnitřní „narkózou“, pomáhá tělu uvolnit se a zároveň mobilizovat sílu pro boj s nemocí. Po prostudování veškeré dostupné literatury o vlivu emocí na zdraví se Cousins rozhodl, že pokud chce zůstat naživu, nemá právo být nadále v roli osoby pasivně čekající na svou smrt. Jednoduše musí pomocí smíchu mobilizovat všechny zásoby svého ducha a těla. Nebylo to jednoduché. Když ležíte nehybně, připoutáni na lůžko a bolestí vás bolí každý kloub, není to k smíchu. Ale Cousins už začal formulovat plán léčby. Navzdory protestům lékařů, kteří ho považovali za „beznadějného pacienta“, Cousins opustil nemocnici a přestěhoval se do hotelového pokoje, kde mu nic nepřipomínalo jeho nemoc.
Zůstal s ním jen doktor Hitzig, který se stal jeho blízkým přítelem. Schválil Cousinsovu myšlenku využít smích k aktivaci všech biochemických reakcí v těle. Do hotelového pokoje byl dodán filmový projektor, jakož i nejlepší komediální filmy a knihy. Cousins se cítili neuvěřitelně šťastný, když deset minut nuceného smíchu mělo anestetický účinek a umožnilo mu spát dvě hodiny bez bolesti. četla pacientovi humorné příběhy. Takto to pokračovalo několik dní. Strašná bolest přestala trápit Cousinse. Je prokázán anestetický účinek smíchu. Dalším krokem bylo zjistit, zda smích může mít stejný příznivý účinek na endokrinní systém, který by mohl snížit autoimunitní zánět.Aby se to zjistilo, Dr. Hitzig provedl krevní testy od Cousinsa bezprostředně před a po účinku smíchu. A pokaždé výsledky testů potvrdily, že zánětlivý proces v těle klesá.
Cousins se cítil inspirovaný, staré přísloví: „Smích je nejlepší lék“ fungovalo na fyziologickém základě. Mezitím byl program „terapie smíchem“ v plném proudu. Cousins se smál nejméně šest hodin denně. Oči měl oteklé od pláče, ale byly to slzy zotavení. Snížily se mu dávky protizánětlivých léků a po čase zcela vysadil léky včetně léků na spaní a spánek se mu vrátil. Z měsíce na měsíc se zvyšovala pohyblivost všech kloubů. Bolest zmizela, zůstaly jen nepříjemné pocity v kolenou a jednom rameni. Jeho prsty se po varhanních klávesách pohybovaly stále jistěji – a opět mohl předvádět své oblíbené Bachovy fugy. Začal hrát tenis. Jezdil na koni beze strachu, že spadne. Volně otočil krk ve všech směrech – na rozdíl od předpovědí specialistů o úplné nehybnosti páteře.
O deset let později se Cousins náhodně setkal s jedním z lékařů, kteří jej odsoudili k nehybnosti, k pomalé smrti. Ten byl naprosto ohromen, když viděl Cousinsa živého a zdravého. Při pozdravu Norman stiskl doktorovi ruku takovou silou, že ten se od bolesti strhl. Síla toho stisku ruky mluvila hlasitěji než jakákoli slova. V roce 1983 Cousins utrpěl infarkt myokardu a městnavé srdeční selhání. Obvykle tato kombinace vede k panice a smrti. Cousins odmítl panikařit a zemřít. Až do svých posledních let vyučoval na lékařské fakultě Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA). Byl zřejmě jediným učitelem bez lékařského vzdělání. Učil mladé lékaře, aby u každého pacienta aktivovali léčivého bojového ducha.
Zdroj: washingtonpost, npr, Titulní obrázek: Pixabay.com/pasja1000
