Američané se během studené války obávali komunistů ve vlastní zemi

května 2020 napsala mluvčí čínského ministerstva zahraničí Hua Chunying na svém twitterovém účtu v angličtině: „Nemohu dýchat.“ Ironicky tak reagovala na tweet svého amerického kolegy Morgana Ortaguse, který kritizoval čínskou vládu za „flagrantní porušování slibů daných obyvatelům Hongkongu“.

„Nemohu dýchat…“ byla poslední slova George Floyda, který zemřel po zásahu zatýkajících policistů v Minneapolis a jehož smrt vyvolala stále neutuchající protesty v amerických městech. Není to poprvé, co Čína obvinila USA z pokrytectví v rodící se nové studené válce. Podle jejího názoru Washington uplatňuje jiný metr na pacifikaci domácích demonstrací a jiný na „pacifikaci“ protestů v Hongkongu, který je po schválení zákona ČLR o mimořádné bezpečnosti středem pozornosti celého světa.

„A vy zase bijete černochy… “ byl oblíbený rétorický trik v době studené války, který odkazoval na to, jak Sovětský svaz a jeho stoupenci reagovali na kritiku svého systému ze strany Západu a USA. Odpůrci Moskvy zase kritiku rasismu a segregace v USA odbývali tím, že jde o prosovětskou propagandu, takže to rozhodně nemůže být pravda.

Studená válka v USA nafoukla vojenský rozpočet a vyostřila protisovětskou propagandu, ale zároveň změnila debatu o vnitřních problémech společnosti, které měly své kořeny hluboko v 19. století. Podle historičky Laury McEnaneyové se tak zrodilo podivné spojení liberalismu a národní bezpečnosti, které na jedné straně posunulo vnitropolitické společenské změny, ale na druhé straně upevnilo doktrínu studené války.

Americká společnost se po druhé světové válce nechtěla a ani nemohla vrátit do národní izolace z doby po první světové válce. Rostoucí angažovanost v mezinárodních vztazích také nutila Spojené státy přehodnotit takové otázky, jako byla rasová otázka. Ve své globální roli si Washington nemohl dovolit být obviněn z pokrytectví, zejména když sliboval svobodu a osvobození národům zotročeným komunismem po celém světě, ale doma stále udržoval institucionalizovaný rasismus.

Zatímco zastánci segregace se podle McEnaneyho snažili prezentovat hnutí za rovná práva Afroameričanů jako „komunistický rozvrat“, jeho odpůrci se zase snažili apelovat na rozpor mezi vnější americkou rétorikou a vnitřní praxí. Nejprve se však museli zbavit podezření, že propagují komunismus, a negativně se vůči němu vymezit.

Jak dodává McEnaney, aktivisté museli vždy vyvažovat svůj internacionalistický apel – „rovná práva pro všechny“ – domácím narativem o národní bezpečnosti a ostražitosti. Přesto dokázali využít studené války k prosazení některých svých požadavků. Jedním z jejich mocných spojenců byl například prezident Harry S. Truman, který v roce 1948 prosadil rasovou desegregaci v armádě.

Podle McEnaneyho se tak až do počátku 60. let 20. století tvůrci politiky snažili zapojit klíčové domácí instituce, jako jsou jednotlivé státy a jejich administrativy, školy, soukromé podniky, odbory, média a občanské organizace, přičemž každý z nich se snažil „zadržet“ komunismus a nakonec vyhrát studenou válku.

Jak ale chtěli zajistit, aby se běžní Američané starali o „národní bezpečnost“ a zároveň zachovali jeden ze základních kamenů své společnosti – „americký způsob života“ spojený s vládou práva, individualismem, svobodami zaručenými ústavou a kulturními tradicemi?

Studená válka se stala „stavem mysli“ a novým středobodem, kolem něhož se společnost začala točit. Americká společnost se tak nevyhnula totalitním tendencím, které si ve stejném období spojujeme s východním blokem – posilování výkonné moci, omezování svobody slova, hledání viníků a obětních beránků, kampaně proti skrytému nepříteli, marginalizace levicové alternativy a oslabování možných liberálně-levicových koalic.

Vzestup senátora Josepha McCarthyho a mccarthismu ukázal, v jak mocnou a ničivou zbraň se může proměnit mentalita národní bezpečnosti. Mccarthyismus byl nadčasovou kampaní, operující s binárním jazykem (dobro-zlo) a inovující staré útoky proti „rudému nebezpečí“, které americká společnost zažila již po první světové válce nebo během Rooseveltova New Dealu. Jak zdůrazňuje McEnaney, mccarthyismus nebyl spontánním hnutím zdola, ale procesem, který šel „shora dolů“ a byl podporován částí elit, politickým mainstreamem, administrativou, stranami a korporacemi.

Institucionálním vyjádřením ideologického mccarthismu byla přeměna FBI pod vedením J. Edgara Hoovera v „byrokratické centrum pro sledování komunistů“. V letech 1946-1952 FBI zaměstnávala přibližně 3 500 lidí, kteří vyšetřovali federální zaměstnance z hlediska jejich loajality vůči Spojeným státům.

Přestože demokrat Truman i republikán Eisenhower měli osobní výhrady k McCarthymu i Hooverovi a jejich stupňovanému „honu na čarodějnice“, v zájmu zachování vnitropolitického konsensu pro vedení studené války v zahraničí proti nim důrazně nevystoupili.

Odbory hrály důležitou roli, a proto bylo důležité získat je na stranu státu i v otázce národní bezpečnosti a studené války. Podle McEnaneyho usilovaly o svůj podíl na poválečné prosperitě, kterou propaganda slibovala během války. Poválečné stávky naznačovaly, že dělníci si představovali poválečné priority zaměřené spíše na domácí prosperitu než na zahraniční politiku.

Ve stínu Marshallova plánu a Trumanovy doktríny se tak méně zmiňuje takzvaný Taft-Hartleyho zákon z roku 1947, který podle McEnaneyho umožnil politikům na počátku studené války kodifikovat ideologii antikomunismu do státem prosazované politiky, včetně individuálního pronásledování osob obviněných z napomáhání komunismu. V některých ohledech také zasahovala do práv a autonomie odborů. Jejich vedoucí představitelé například museli podepsat prohlášení, že nejsou komunisty, což podle McEnaneyho „deaktivovalo“ značnou část progresivní levice, která měla vazby na Komunistickou stranu USA. Stát i majitelé tak dostali do rukou důležitý nástroj proti odborům, které se již tolik nebály eskalace radikalismu v případných pracovněprávních střetech.

Konzervativci, kteří se obávali „vězeňského státu“, přílišné koncentrace federální moci, zvýšených výdajů, vyšších daní a neliberální kontroly ekonomiky, se zde dostali do konfliktu s „etatisty“, kteří připravovali USA na roli „světového policisty“. Logika studené války se Sovětským svazem vyžadovala silný stát a obě strany nakonec musely uznat, že se USA mění ze „státu blahobytu“ ve „stát válečný“.

Existovala také určitá korelace mezi rostoucími obavami z jaderného armagedonu a rostoucí religiozitou, respektive návštěvností náboženských shromáždění, která v nenáboženském smyslu sloužila k upevnění komunitní a národní jednoty a také k zesílení prožitku společného osudu. Mediální obrazy přeplněných kostelů byly konvenční propagandou studené války, která stavěla „mírumilovné“ Spojené státy proti „bezbožnému“ Sovětskému svazu. Důležitou roli hráli představitelé nového evangelikalismu, jako byl umírněný pastor Billy Graham nebo radikálnější politický aktivista Fred Schwartz, kteří z televizních obrazovek stále více hájili status quo a především se vymezovali proti komunismu.

Zajímavé je, že v čistě mužském prostředí se vymezovaly aktivistické matky, které podle McEnaneyho považovaly své mateřství za důležitou či dokonce jedinečnou kvalifikaci pro rovnocennou diskusi s muži, například v otázce jaderné hrozby. Ty také představovaly další obraz vymezující diskurzivní pole „domácí fronty“. Vyvolával také globální otázky, týkající se přežití lidstva jako takového. Jaderná hrozba se objevovala ve filmech, v televizi, ve sci-fi a v populární kultuře a, jak dodává McEnaney, vyvolávala řadu emocí od euforie přes strach a hrůzu až po naději. Například americká společnost postupně přehodnotila svržení atomové bomby – od jejího jednoznačného pozitivismu a nezbytnosti pro porážku Japonska ke střízlivějšímu pohledu na roli jaderné technologie s větším důrazem na její mírové využití.

Atomová bomba byla sice vytvořena a použita za druhé světové války, ale její významy a obrazy, od genetické mutace přes společenský chaos až po výcvik civilní obrany ve stínu jaderného hřibu, byly obzvláště vlivné v období studené války.

Autor: Mgr. Ján Adamec, Historylab, Britannica, Literatura: