Druhá světová válka skončila před 79 lety, ale některé boje v Československu pokračovaly

Jak agentuře SITA v minulosti řekla historička Historického ústavu Slovenské akademie věd Marína Zavacká, ve státech pod vlivem Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) byl 9. květen propagován jako památné datum konce druhé světové války.

Rozdíl v datování vycházel ze skutečnosti, že když 8. května ve 23:00 hodin vstoupil v platnost dokument o bezpodmínečné kapitulaci hitlerovského Německa, podepsaný válčícími stranami na velitelství sovětských vojsk v německém Karlshorstu (předměstí Berlína), v Moskvě to byl kvůli časovému posunu již 9. květen.

Problém byl podle Zavackého způsoben i tím, že jeden akt kapitulace se již uskutečnil 7. května 1945 ve francouzské Remeši, ale z hlediska Sovětského svazu nebyl dostatečně reprezentativní. Proto sovětské vedení požadovalo, aby se slavnostní akt kapitulace uskutečnil znovu, za přítomnosti zástupců západní i východní fronty, a to přímo v Berlíně.

„V bývalém Československu se navíc poukazovalo na to, že teprve 9. května ráno vjely tanky Rudé armády do Prahy. Během studené války se květnová připomínka společného vítězství všech spojenců nad Třetí říší zredukovala na výroční den osvobození státu, který zase připomínal výhradně Rudou armádu, respektive Čechy a Slováky na východní frontě,“ vysvětlila Zavacká.

Podle historičky prošel způsob připomínání konce války zajímavým vývojem i v samotném Sovětském svazu.

„Ačkoli se tam 9. květen připomínal každoročně novinovými články a večerními koncerty, státním svátkem se stal až při 20. výročí v roce 1965. Od té doby se datují tradiční vojenské přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě. Ačkoli se sám Josif Vissarionovič Stalin stylizoval do role geniálního vojevůdce, neměl zájem vyzdvihovat zásluhy ostatních žijících veteránů, protože v nich viděl konkurenci pro svůj osobní kult hrdiny,“ vysvětluje Zavacká.

„Vojáci Rudé armády, kteří viděli životní úroveň ‚na Západě‘, byli považováni za nespolehlivé a po návratu byli často pod dohledem. Osvobození váleční zajatci byli označováni za zrádce, protože ‚přežívali s nepřítelem‘, a tragický byl i osud vdov a sirotků po nezvěstných padlých vojácích, kteří neměli nárok na podporu, protože nemohli prokázat, že dotyčný nedezertoval,“ uvedla historička.

Zdroj: Sita, National WWII, Titulní obrázek: Pixabay.com / Arman_Parnak