Ludvík Svoboda (25.11.1895 – 20.9.1979) syn ze selské rodiny v Hroznatíně na Třebíčsku se od mládí věnoval vojenské kariéře. za první světové války bojoval v československých legiích v Rusku, v nové republice sloužil jako důstojník československé armády. Učil i na vojenské akademii ve Vyškově, ale jen málokdo ví, že pouze maďarštinu.
Nezabili ho, ale povýšili
Po vpádu nacistů odešel roku 1939 do Polska, kde padl do sovětského zajetí, byl jak špión odsouzen k smrti, ale krátce nato byl za nejasných okolností propuštěn. Podle některých byl již v té době tajným spolupracovníkem sovětské rozvědky. Po napadení Sovětského svazu se stal v Buzuluku velitelem 1. čs. samostatného praporu a díky komunistické podpoře to během války dotáhl z podplukovníka až na armádního generála.
Nedočkal se vděku č. 1 – od komunistů
Jako poválečný ministr národní obrany předstíral nepolitičnost, dál však tajně spolupracoval s komunisty. Když pak uchvátil moc, nepokrytě je podpořil a vstoupil do jejich strany. Vděku se však nedočkal. Postupně ho přeřazovali níž a níž, nakrátko byl dokonce vězněn. Teprve na žádost sovětské strany se vrátil do veřejného života a významnějších funkcí.
Ani od normalizačního režimu se však vděku nedočkal. Od jara 1974 nemohl kvůli špatnému zdraví vykonávat prezidentský úřad, tvrdošíjně však odmítal odstoupit. Husák, jemuž Svoboda předtím pomohl na Dubčekovo místo prvního tajemníka, prosadil zvláštním zákonem jeho odvolání a sám ho nahradil. S takovým nevděkem se Svoboda do smrti nesmířil, mnozí se však domnívají, že lepší osud si však nezasloužil.
S manželkou Irenou měl děti Miroslava a Zoe.
Zdroje: Marie Procházková, Tomáš Novotný: Čeští panovníci v kostce (Knížata, králové, prezidenti), Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Public Domain
