„Mám dvě dcery, starší je studovaná, distingovaná dáma se spořádanou rodinou, třemi dětmi, hodným manželem a hezkým čistým domem. Nikdy s ní nebyly žádné problémy, vztahy jsme měly výborné, láskyplné, o všem jsme diskutovaly a vzájemný respekt i podpora byli samozřejmostí.„
Se svým momentálním trápením se naší redakci svěřila paní pětašedesátiletá Zdeňka z krajského města v západních Čechách. Redakce zná celé jméno paní Zdeňky, ale na její přání ho nebudeme zvěřejňovat. Možná vám její příběh přijde povědomý či právě prožíváte něco podobného.
Mladší dcera je zcela jiná. Již od narození. Po starší dceři, řekla bych – hodné holčičce – přišla do naší rodiny rebelka a svéhlavá originální bytost. Od dětství měla zcela zvláštní zájmy i kamarády, četla netradiční knížky, tíhla k ezoterice a experimentování na poli stravy, kosmetiky i duchovní očisty. Chodila netradičně oblékaná, vše volné, barevné, ovázané kolem sebe, vlastní výroby neměla pouze spodní prádlo, jinak snad vše ušila, přešila, ustřihla, obarvila, přebarvila, uvázala. Říkala, že je to pohodlné oblečení, které vyjadřuje její svobodnou osobnost. Sice nic nežehlila, ale vždy chodila čistá a voňavá.
Celkem brzy založila rodinu a s partnerem se jim narodily postupně také tři děti. Byly jak schůdky, po dvou letech od sebe narozené, dvě holčičky a jeden chlapeček. Všechna vnoučata miluju a rozdala bych se pro ně. Ta od starší dcery jsou už starší, v pubertě, hodná, šikovná, chytrá, sportují a mají spoustu kamarádů a koníčků.
Malé děti mojí mladší dcery jsou podobně „jiné“ jako jejich maminka. Jsou bohémské, přirozené, nezkrotné a nespoutané. Jsou zvyklé pobývat hodně venku, za jakéhokoliv počasí, blbnou s jejich zvířaty a pořád někde lítají. Celý příběh zkrátím a řeknu, že děti jsou šťastné, veselé, ale pořád hrozně špinavé, umolousané, uslintané a s nudlí u nosu. I když dcera samozřejmě oblečení pere, vše je zašlé, různě obarvené a zmačkané. Botičky děti nosí po několika dalších dětech; v komunitní skupince maminek si věci na děti různě mění, půjčují a předávají. I kočárek a dětské sedačky jsou umatlané, špinavé, polité. Nevím, jestli to mohu říci, ale když jsme někde společně s dceřinou rodinou, tak se hodně stydím a není mi to příjemné – vidět tak umatlané děti i jejich věci a hračky.
Asi si řeknete, proč s tím něco jako jejich babička neudělám, proč „nezjednám nápravu“. Nejsem ale typ babičky, který se mladým plete do života a hlavně ne do výchovy. Také téma není – pro mne – úplně příjemné na rozebírání. Několikrát jsem dceři opatrně sdělila, že ji pomohu s praním prádla, že vyžehlím, že vyčistím kočárek i sedačky, aby si odpočinula a nemusela to alespoň někdy řešit. Její reakce ale nebyla příliš vstřícná, moji pomoc odmítla s díky. Prý jim je všem takto dobře a takové „malichernosti“ jako jsou „nažehlená a navoněná princátka“ se mnou ani nebude řešit.
A tak respektuji její rozhodnutí. Když jsou děti u nás, umyju je, utírám jim nos, špinavé ruce, vyperu jim oblečení a vyžehlím, aspoň trošku chci přispět. Více se angažovat mi ale zřejmě nepřísluší. Hlavně, že jsou všichni zdraví a šťastní.
Zdroj: Autorský článek. Náhledová fotografie je ilustrační: Vitolda Klein z Unsplash
