Zakázané informace: Když už lidé jedli slámu ze střech, požádal Gorkij a Lenin svět o pomoc. Dnešní Rusko to chce zapřít

„Na dobu, kdy Rusko potřebovalo pomoc, a na to, že nás přišel zachránit celý svět, nechtějí vzpomínat. Chtějí ukázat, že USA a Evropa nás vždy chtěly zničit. Film ukazuje pravý opak,“ napsal novinář Max Kurnikov.

Jak jsme již psali v článku Zakázané informace: Jak USA i Československo pomohly přežít miliónům hladomor v sovětském Rusku, v listopadu loňského roku ruské ministerstvo kultury oznámilo, že zrušilo povolení k promítání dokumentárního filmu Golod (Hladomor) v ruských kinech.

Spolutvůrce filmu Maxim Kurnikov je novinář, který emigroval do Německa ze zakázané rozhlasové stanice Echo Moskvy a nyní vede ruské kanály deníku Bild. Právě jeho napadlo natočit o tomto hladomoru dokumentární film.

„Zákaz našeho filmu ruskými úřady je naprosto nezákonný. Je to cenzura. Film byl určen pro kina, je škoda, že ho lidé v Rusku neuvidí na širokém plátně. Ale určitě ho vydáme a bude volně ke zhlédnutí,“ odepsal Kurnikov slovenskému Denniku N.

Co se tedy stalo během hladomoru, který si současný ruský režim nechce připomínat? Na toto téma oslovil slovenský deník ruského, amerického a českého historika a poté přehledně shrnul autor článku Tomáš Vasilko.

Nebylo to pouze sucho

Na jaře roku 1920 v evropské části Ruska málo pršelo a bylo neobvykle teplo. Podle amerického historika Douglase Smithe toto počasí přetrvávalo i v létě a na podzim. Neobvykle suché počasí pokračovalo i v roce 1921.

„Hladomor vyvolalo velké sucho v roce 1921, které by však samo o sobě nezpůsobilo tak silný hladomor, nebýt dalších faktorů,“ říká americký historik Bertrand Patenaude ze Stanfordovy univerzity, který o hladomoru napsal knihu.

Hladomor přišel pro ruské rolníky v nejhorší možnou dobu. Země se vzpamatovávala ze čtyř let světové války a dvou revolucí, po nichž se k moci dostali bolševici v čele s Vladimírem Iljičem Leninem. Následovala téměř tříletá občanská válka, kterou komunisté vyhráli.

Ožebračoval i válečný komunismus

Podle Denniku N v té době fungoval tzv. válečný komunismus. To mimo jiné stanovilo, že rolníci musí odevzdat přebytečné obilí nebo dobytek ruskému státu. Když do vesnice přišli bělogvardějci, proti kterým bolševici bojovali, vzali si samozřejmě také, co chtěli.

Podobné vymáhání obilí nebo dobytka prováděl už car, ale komunisté nechali rolníkům k životu ještě méně.

„Nejvíce trpěla místa, kde probíhaly nejprudší boje mezi bolševiky a bělogvardějci. Infrastruktura byla zničena, zejména železniční spojení, na polích neměl kdo pracovat, byl nedostatek osiva. Motivace přeživších rolníků byla také velmi nízká, převládala jakási kolektivní apatie. Byli v neustálém ohrožení života, obě strany rekvírovaly jejich majetek včetně zemědělských produktů,“ sdělil deníku Aleš Ziegler, absolvent historie a ukrajinistiky na Masarykově univerzitě, který se tématu věnoval.

Mnozí ruští rolníci tak postupem času začali sít méně. Podle některých zdrojů se jejich obdělávaná plocha snížila o třetinu. Proč by pěstovali obilí, které by jim stejně bylo odebráno? V této situaci neměli žádné zásoby na horší časy.

Ty přišly na jaře 1921, kdy začal hladomor. Nejvíce zasáhla Volžskou oblast, Ural nebo některé části Ukrajiny. Jak poznamenává Ziegler, právě v těchto místech se často bojovalo nejvíce v občanské válce.

Podle ruského historika Sergeje Lukaševského hladomor postihl 28 až 40 milionů lidí. Pro srovnání, v celém Sovětském svazu (vzniklém v prosinci 1922) žilo v roce 1926 zhruba 147 milionů lidí.

Lidé snědli, co se dalo

Hladoví lidé jedli vše, co se dalo: trávu, kůru ze stromů, kočky, psy, ptáky, krysy a slámu ze střech. Časem se ve vesnicích nenacházelo žádné živé zvíře. Situace byla opravdu zoufalá. Statisíce lidí opustily své domovy v naději, že najdou jídlo jinde. Po venkově se potulovaly tisíce dětí bez otců, jejichž rodiče buď zemřeli, nebo je vyhnali z domova, aby šly ven za potravou.

Odhady počtu obětí hladomoru se pohybují od jednoho do deseti milionů; oslovení historici hovoří o pěti milionech (Patenaude o šesti). Například v Tatarské republice zahynulo 15 až 17 procent tehdejšího obyvatelstva.

Společnost národů – předchůdkyně Organizace spojených národů – v roce 1922 napsala, že šlo o nejhorší hladomor v dosavadních moderních evropských dějinách.

Rolnické povstání a strach Lenina

Zpočátku si bolševici mysleli, že situaci zvládnou. Dvě události je však přiměly požádat svět o pomoc. V roce 1920 došlo v Tambovské oblasti k rolnickému povstání, kterého se zúčastnily desítky tisíc rolníků. V březnu 1921 se v přístavu Kronštadt vzbouřila prakticky celá baltská flotila.

Lenin se obával lidového povstání více než tehdejších nepřátel bolševiků. V březnu 1921 proto prosadil Novou hospodářskou politiku, která zmírnila komunistické reformy a umožnila rolníkům ponechat si větší část úrody. Na zastavení hladomoru však už bylo pozdě.

Poslední možnost – volání o pomoc

V létě 1921 se tedy komunistická vláda rozhodla k mimořádnému kroku. Požádala ostatní země o pomoc. Tohoto úkolu se ujal ruský spisovatel Maxim Gorkij, který měl jinak k bolševikům komplikovaný vztah. Napsal výzvu, kterou otiskly mnohé evropské noviny.

„Všem poctivým lidem,“ začal. „Žádáme všechny Evropany a Američany, aby co nejrychleji pomohli ruskému lidu, zejména chlebem a léky,“ volal o pomoc Gorkij. Krátce poté se s výzvou ke světovému proletariátu obrátil sám Lenin. Za hlavní příčinu hladomoru samozřejmě označili – sucho, uzavřel jednu zajímavou část článku jeho autor, redaktor Denniku N Tomáš Vasilko.

Zdroj: Zdroj: dennikn.sk. Náhledová fotografie: Creator:Liberman – National Library of Norway, Public Domain, Wikimedia Commons: Rolnická rodina nedaleko severokavkazského Stavropolu se ohřívá u ohně před chatrčí z větví.