Vladimír Vizváry se narodil 7. listopadu 1931 v obci Čáry, okres Senica. Ta byla i rodištěm jeho otce, který pocházel z chudé selské rodiny. Otec se z první světové války vrátil jako invalida, proto si půjčil peníze a začal podnikat. Zřídil si hostinec a oženil se.
Manželům se narodili synové Milan (1930) a Vladimír (1931). Od roku 1939 se rodina rozhodla podnikat v blízkém Šaštíně, popisuje sám Vladimír Vizváry svůj útrpný životní příběh pro server slovenského Ústavu pamäti národa.
Rodina čile podnikala
Živnostenské oprávnění dostali na sklad piva, výrobu lihovin studenou cestou a výrobu umělého ledu. Zbožím zásobovali deset obcí blízkého okolí. Měli koně, vozy a později i dvě nákladní auta. K výrobním strojům patřilo zařízení na výrobu umělého ledu, chlazení piva, přístroj na mytí lahví a lahvování piva. V té době rodina patřila mezi bohatší živnostníky.
Únorem to začalo
Již po dvou týdnech od „Vítězného února“, 9. března 1948, byl ustanoven národní správce podniku jeho rodičů (tzv. znárodnění), který postupně rozprodal pivo, lihoviny a vyráběný umělý led v celkové hodnotě 650 000,- Kčs. Současně se znárodněním byly zablokovány jejich vklady v místní Tatrabance v hodnotě 930 000,- Kčs a také cenné papíry uložené v selské bance ve Skalici.
Otec jako myslivec musel předat tři lovecké pušky i se střelivem v hodnotě 20 000 Kčs. V roce 1948 jim byla finančním oborem ONV v Senici předepsána tzv. milionářská daň ve výši 166 694,30 Kčs. Otec nesouhlasil ani s předepsanou daní – především pro nezákonné znárodnění podniku, ani se zablokováním vkladů v bankách. Navrhl, aby se daň zaplatila ze zabavených vkladních knížek, ale komunisté to nedovolili. 31. března 1949 nařídil Okresní soud v Senici zástavní právo na nemovitosti rodiny z důvodu vymáhání milionářské daně a šestiprocentních úroků z prodlení.
Další exekuce
1. července 1950 vzal režim rodině Vizváryů dvě nákladní auta v hodnotě 230 000,- Kčs. Finanční odbor ONV vyhlásil 27. září 1950 dražbu na zařízení na výrobu umělého ledu, na lahvování piva, sudy, demižóny a podobně v hodnotě 350 000,- Kčs. Při další exekuci 8. února 1951 bylo odprodáno bytové a doplňkové zařízení v hodnotě 150 000,- Kčs. Jelikož se tehdy všechno nevydražilo, následovala další dražba. Předseda MNV v Šaštíně poslal v roce 1951 rodině dopis, ve kterém psal, že jim sice patří rybník a věnují se chovu ryb, ale nepředávají je k veřejnému zásobování, což se stalo záminkou k převodu rybníka pod Jednotné zemědělské družstvo, popisuje Vizváry.
Náhrady za válečné škody
Jeho rodiče jako živnostníci měli i právo na vyplacení náhrady válečných škod, které na jejich majetku vznikly během II. světové války ve výši 123 400,50 Kčs, přičemž komise v roce 1946 ohodnotila škody ve výši 390 716 Kčs. Úředníci ale nedoporučili vyplacení válečných náhrad a rozhodnutí zdůvodnili tím, že v tomto případě jde o kapitalisty a zaryté nepřátele lidově demokratického zřízení.
Cenná sbírka
Otec Vladimíra Vizváryho vlastnil také sbírku zlatých, stříbrných a památných mincí velké numismatické hodnoty. Jelikož se bál, aby mu sbírku při častých prohlídkách nevzali, schoval ji na půdě. Avšak při některé z mnoha přehlídek ji kdosi objevil a přisvojil si ji. Numismatická sbírka byla v té době hodnocena na více než 500 000 Kčs.
Emigrace
Když Vladimír viděl, jak komunisté pronásledují jeho rodiče, rozhodl se v roce 1950 odejít do zahraničí. Komunisté ze Šaštína totiž poslali k soudu velmi nepříznivé informace o něm i jeho rodině: „jsou velmi nebezpeční, on chtěl odejít do zahraničí, je agentem americké tajné služby CIC, aby bojoval proti komunistům, měl je střílet, celá rodina je proti socialistické republice a proti komunistům“.
Přiznání a věznění
Vladimír zažil i tvrdé vyšetřování. Vyšetřovatelé chtěli, aby se přiznal k tomu, co ani neudělal, používali i násilí. Nakonec ho odsoudili jen na pět měsíců. V Mikulově si odseděl necelé dva měsíce, poté byl převezen do Brna. Tam byli většinou političtí vězni.
Práce a studium
Když byl propuštěn z Brna, odjel do Bratislavy, kde pracoval jako dělník. Měnil zaměstnání, aby se tak ztratily špatné kádrové posudky. V jednom podniku se stal skladníkem. Komunisté viděli, že je mladý, a nabídli mu vstup do komunistické strany. V jiném podniku se přihlásil i na večerní strojnickou průmyslovku, kterou ukončil maturitou.
Neblahé osudy
Roky poté, co se komunisté v únoru 1948 dostali k moci, byly pro manžele Vizváryovce a jejich dva syny opravdu velmi obtížné. Vladimír nejenže osobně prožíval křivdy, které mu způsobil komunismus, ale živě vyprávěl i o některých, které znal a se kterými se osud také nemazlil. Znal také příběh otce jeho přítele, se kterým chodil do školy. Dostal čtyři roky v Jáchymově za to, že se bránil jako rolník za nesplněné kontingenty, které přišli vymáhat policisté. V obraně svých práv dal jednomu z nich facku. Znal mnohé funkcionáře komunistické strany, které nazýval kminiáky a kradoši, popsal Vizváry pro ÚPN.
Uznání po letech
Vladimír byl rád, že roku 1989 přišla sametová revoluce. Když v dubnu 1991 vstoupil v platnost Zákon o mimosoudních rehabilitacích, požádal spolu s bratrem Milanem o navrácení jejich majetku a odškodnění za roky, ve kterých jim bylo odepřeno nejen podnikat, ale hlavně jim bylo upíráno právo žít podle obecně uznávaných lidských práv a svobod.
Mladí, vězte!
Vladimír chce své zkušenosti a zážitky prezentovat dnešní mladé generaci: „Aby četli a koukali i filmy, když jdou, jen u nás (na Slovensku – pozn. aut.) se vysílají málo, v Čechách více, co se všechno dělo. Neboť ti mladí lidé, je to pravda, oni se rádi baví a deprimuje je dívat se na ta svinstva, co dělali tehdy komunisté. Takže raději se nedívají, ale je to chyba. Je třeba vědět, o všem, neboť něco se vrátí. Víme, že se v životě vracely určité obměny, uběhly roky a lidé se nepoučí, nikdy si nedají pozor, už to bylo, tohle nemůžeme jen tak podporovat.“
Ocenění
Vladimír Vizváry obdržel 16. listopadu 2014 Pamětní list předsedy Ústavu paměti národa jako účastník protikomunistického odboje, neboť byl nucen snášet utrpení způsobené komunistickým režimem v období nesvobody, odsouzení k trestu odnětí svobody a následnému věznění, perzekuci represivními orgány komunistické moci či sociální diskriminaci z politických důvodů, popisuje nelehký životní příběh slovenský Ústav pamäti národa.
Zdroj: upn.gov.sk. Náhledová fotografie: Bratislava, Staré Město. Kamenné náměstí, Komunistický pamětní kámen. Fred Romero from Paris, France – Bratislava, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=76839259
