Že nevíte, o co jde? Extrémně brutální čin, při kterém zemřelo 267 mužů, žen, dětí včetně batolat, komunistický režim přísně utajoval. O zvěrstvo se začal zajímat až historik František Hýbl. Když se lidí na masakr ptal, báli se mluvit…
Psal se 18. červen roku 1945. V Přerově na nádraží stál vlak plný evakuovaných karpatských Němců, Maďarů a Slováků ze Sudet. Vraceli se všichni domů. Z Prahy pak přijel další vlak – cestovali v něm příslušníci 17. pěšího pluku československé armády.
Měli namířeno do Petržalky na slavnostní přehlídku. Velel jim jistý Karol Pazúr, patřil k obrannému zpravodajství. Vojáci pak pod jeho vedením z „německého vlaku“ vytáhli asi 270 lidí, byly mezi nimi i děti a ženy. Odvedli je, domů se ale nešlo…
Zastřelit gestapáky!
Tragédie na Švédských šancích se stala krátce po skončení druhé světové války. V pondělí 18. června roku 1945 se Karpatští Němci ze Slovenska, slovenští Maďaři a Slováci vraceli z války domů. Vlaku, v němž cestovali, si na přerovském přednádraží všimli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky. Nemilosrdně je nechali vyvléct z vagonů a dovlekli na kopec nad Přerovem.
Rozhodující roli v tomto smutném příběhu sehrál důstojník Karol Pazúr, který tvrdil, že v transportu jsou příslušníci SS, kteří mohou za válečná zvěrstva. Sestavil popravčí četu, která dostala jasný povel: zastřelit gestapáky.
Samozvaný mstitel ještě ten den navštívil Místní národní výbor v Lověšicích a vyžádal si silné chlapy k vykopání hromadného hrobu na místě zvaném Švédské šance. Dvacet sedm mužů až do jedné hodiny ráno muselo hloubit jámu – a pak nastal čas kruté odplaty.
Útrpná smrt
Lidé z transportu, kteří neměli s jednotkami SS nic společného, se museli svléct do spodního prádla a odevzdat svým vrahům peníze, šperky, vkladní knížky i doklady. Pak byli kulkou do týlu nemilosrdně zastřeleni. Pamětníci vzpomínali na muže a ženy, kteří prosili a modlili se k Bohu, na děti, které hystericky plakaly. Nikdo ale nedostal šanci – žádná ze sto dvaceti žen, žádný z dvaasedmdesáti mužů, žádné z pětasedmdesáti dětí…
„Nedokážu pochopit, že člověk je něčeho takového schopen. Stříleli kojence v náručí matek. Taková brutalita nebyla ani v Lidicích,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa František Hýbl. Jisté je však to, že vražda byla loupežná.
Akt pomsty skončil 19. června krátce před půl pátou ráno, kdy byl hrob o velikosti 17x2x2 metry plný mrtvých těl. Jejich vrazi pak spokojeně odjeli do Bratislavy.
Exhumace po dvou letech
Exhumace těl byla provedena až o dva roky později – na podzim roku 1947. Muži byli pohřbeni v Přerově, zatímco ostatky žen i dětí byly převezeny do krematoria v Olomouci a jejich popel byl ve dvou bednách uložen na olomouckém hřbitově. Teprve v roce 2017 se podařilo ostatky žen a dětí převézt a důstojně uložit na přerovském hřbitově – a tak po 72 letech spočinuly všechny oběti konečně vedle sebe.
Jak masakr vyšel na světlo?
František Hýbl se narodil 10. června 1941 v Citové na Přerovsku, vzdušnou čarou 12 kilometrů od Švédských šancí. Stal se učitelem na základních školách a vstoupil do KSČ, ze které byl ale vyloučen pro nesouhlas se sovětskou okupací. Později pracoval jako úředník ve Vlastivědném ústavu Muzea Komenského v Přerově. Na začátku 60. let mu o masakru vyprávěla jeho budoucí tchyně. „Říkala mi, že ještě deset let po té události nosili někteří lidé z Lověšic oblečení po obětech… Snažil jsem se všemožně pátrat, ale ne všichni o tom věděli – a ti, kteří věděli, se báli mluvit,“ vypráví František Hýbl v článku serveru Stcity.sk.
O průběhu pátrání po událostech masové vraždy na Švédských šancích u Přerova vás budeme informovat v našich dalších článcích.
Zdroj: prerov.eu, stcity.sk. Náhledová fotografie: Kříž na kopci Švédské šance – autor: Lasy – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=70415968
