Co se stalo během hladomoru, který si současný ruský režim nechce připomínat, jsme popsali v předešlých článcích. Dnes přinášíme s odkazem na slovenský Dennik N popis jedné z nejhorších lidských snah o přežití: pojídání lidských mrtvol, které bylo v tehdejším Rusku nevyhnutelné. Svým dílem pomoci v hororové situaci přispěla svou pomocí i tehdejší československá republika v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem.
V listopadu loňského roku totiž ruské ministerstvo kultury oznámilo, že zrušilo povolení k promítání dokumentárního filmu Golod (Hladomor) v ruských kinech, aby zabránilo rozšíření dějinných informací mezi ruské občany.
„Zákaz našeho filmu ruskými úřady je naprosto nezákonný. Je to cenzura. Film byl určen pro kina, je škoda, že ho lidé v Rusku neuvidí na širokém plátně. Ale určitě ho vydáme a bude volně ke zhlédnutí,“ odepsal novinář Maxim Kurnikov slovenskému Denniku N.
Přežití řešili kanibalismem a jak vypadala aktivní pomoc Československa
Co se stalo během hladomoru, který si současný ruský režim nechce připomínat, jsme popsali v předešlých článcích. Dnes přinášíme s odkazem na slovenský Dennik N popis jedné z nejhorších lidských snah o přežití: pojídání lidských mrtvol, které bylo v tehdejším Rusku nevyhnutelné. Svým dílem pomoci v hororové situaci přispěla svou pomocí i tehdejší československá republika v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem.
Kanibalismus a pojídání mrtvol
Podle Denniku N se takové a podobné zprávy začaly objevovat v ruském tisku na podzim roku 1921. Jedna žena odmítla vydat tělo svého zesnulého manžela. „Nevzdáme se ho. Sami ho sníme,“ řekla podle knihy amerického historika Douglase Smithe.
Historik také popisuje případ, kdy skupina mužů a žen v noci vykopala čerstvě pohřbená lidská těla a začala je jíst. Vedlo to až k tomu, že města začala hlídat hřbitovy. Jiný příběh vyprávěl, jak policie zatkla muže, který zabil svého přítele, uřízl mu hlavu a tělo prodal majiteli restaurace.
Hladomor v Rusku v letech 1921 až 1923 byl tak strašný, že mnoho lidí dohnal k pojídání mrtvol nebo ke kanibalismu, kdy zabíjeli jiné lidi, aby je snědli.
„Pojídání mrtvol bylo rozšířenější, než se tehdy říkalo. V žádném případě se nejednalo o epidemii, ale počet případů v nejvíce postižených oblastech byl šokující,“ říká americký historik Bertrand M. Patenaude ze Standfordské univerzity v Kalifornii.
Podle svědků se lidi jedli navzájem běžně
Podle ruského historika Sergeje Lukaševského (na začátku války na Ukrajině urychleně s rodinou opustil Rusko – pozn. aut.) se však vyskytly i případy, kdy se lidé zabíjeli navzájem, aby zahnali nesnesitelný hlad. „Jen ve čtyřech uralských okresech bylo oficiálně zaznamenáno 350 případů kanibalismu. Ve skutečnosti jich bylo v celé hladomorem postižené oblasti mnohem více. Podle očitých svědků to byl všudypřítomný jev,“ říká ruský historik pro Dennik N.
Například v Samarské oblasti bylo za půl roku zaznamenáno zhruba 200 případů kanibalismu a v Tatarstánu to bylo podobné.
Rodiče jedli dětem jídlo nebo i je samotné
Vyskytly se také případy, ale zřejmě ojedinělé, kdy rodiče snědli své děti. Jak se říká v dokumentu Golod, vztah tehdejších ruských rolníků k jejich dětem byl jiný, než jaký znali na Západě. Obyčejní rolníci podle něj nechápali, proč Američané raději pomáhají dětem než dospělým, protože děti nepřinášejí rodině takový užitek.
Americká nezisková společnost ARA dávala přednost stravování dětí přímo v jídelnách před darováním jídla do jejich domovů, protože se obávala, že jim ho rodiče vezmou, říká se v dokumentu Golod.
Aktivní československá pomoc v čele s TGM
V té době Rusku pomáhala řada států, mezi nejaktivnější patřilo Československo. Aleš Ziegler, absolvent historie a nyní středoškolský učitel, se naší pomocí zabýval ve své doktorské práci.
„Zorganizovali jsme humanitární pomoc, kterou jsme poslali do postižených oblastí. Na počátku těchto procesů stál prezident Tomas G. Masaryka, který reagoval na výzvu Maxima Gorkého a pověřil tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše, aby v této situaci angažoval Československo,“ říká Ziegler.
I když jsme zdaleka nebyli největší, co se týče rozsahu pomoci, patřili jsme k zemím, které byly v pomoci hladovějícím velmi aktivní, řekl.
Vlajkovou evropskou lodí v pomoci Rusku
„Byli jsme první evropskou zemí, jejíž vláda vytvořila koordinovaný projekt na záchranu hladovějících. V jiných zemích se na projektu podílely různé organizace, nikoli vlády. Zároveň jsme iniciovali vznik Mezinárodního výboru pro pomoc Rusku, v jehož čele stál Nansen,“ dodává.
Československu byly podle něj přiděleny dvě oblasti. Na Volze jsme v rámci humanitárních misí zachránili před hladomorem asi 20 tisíc lidí, v Záporoží na Ukrajině (oblast kolem Melitopolu) jsme nasytili 13 tisíc lidí.
Celkem jsme do Ruska a na Ukrajinu vyslali osm vlakových transportů, aktivní byli i českoslovenští legionáři a další organizace. Také jsme dočasně ubytovali stovky ruských dětí v pěstounských rodinách.
Sověti i Američané rychle zapomněli
Americká ARA působila v Rusku až do léta 1923. Po skončení hladomoru se ze země stáhla.
Zajímavé je, že ani v USA není obecně známo, že by Američané tímto způsobem Rusku pomáhali. Důvodem může být to, že během studené války nebylo příliš vhodné připomínat, že USA úzce spolupracují s komunistickým Sovětským svazem.
Když se historik Patenaude v 90. letech setkal s Williamem Shafrothem, bývalým pracovníkem ARA, ten mu řekl, že podobnou návštěvu očekával již dlouho.
Po pádu Sovětského svazu se v Rusku objevily publikace a novinové články na toto téma. Televizní dokument je však něco jiného. Podle Patenauda regionální a celostátní televizní stanice dokument americké PBS ani neodvysílaly. Podle Lukaševského jsou ve školních učebnicích hladomoru a zahraniční pomoci věnovány dva odstavce. Historici – i ti, kteří mají blízko k vládě – se jí však nevyhýbají.
Zákaz dokumentu tak podle něj souvisí spíše se současnou situací. Novinář Kurnikov i scenárista Alexandr Archangelskij jsou známými odpůrci války na Ukrajině. „Za současných podmínek navíc úřady považovaly film, který poukazuje na americkou pomoc, za nepřípustný,“ dodal historik.
„Toto téma není v ruské společnosti příliš známé. Účelem filmu bylo přimět veřejnost, aby o něm mluvila. Ironií je, že zákazem filmu k tomu jen přispějí,“ domnívá se jeden z autorů filmu Golod, novinář Kurnikov, uzavírá obšírně zpracované téma ruského hladomoru slovenský Dennik N.
Zdroj: dennikn.sk. Náhledová fotografie: Creator:Liberman – National Library of Norway, Public Domain, Wikimedia Commons: Rodina umírá hladem na březích ruské řeky Volhy
