Zatímco historici a další zdokumentovali četná komunistická zvěrstva, velká část veřejnosti si stále není vědoma jejich obrovského rozsahu. Je také vhodná doba zamyslet se nad tím, jaké ponaučení si můžeme z této strašlivé historie vzít.
I. Záznam o masovém vraždění a útlaku
Komunistické státy dohromady zabily až 100 milionů lidí, což je více než všechny ostatní represivní režimy dohromady ve stejném časovém období. Zdaleka největší daň si vybraly komunistické snahy kolektivizovat zemědělství a odstranit nezávislé rolníky vlastnící majetek. Jen v Číně vedl Mao Ce-tungův velký skok vpřed k hladomoru vyvolanému člověkem, při němž zahynulo až 45 milionů lidí – šlo o největší epizodu masového vraždění v celých světových dějinách. V Sovětském svazu si kolektivizace Josifa Stalina – která posloužila jako vzor pro podobné snahy v Číně i jinde – vyžádala asi 6 až 10 milionů životů. Masové hladomory se vyskytly v mnoha dalších komunistických režimech, od Severní Koreje po Etiopii. V každém z těchto případů si byli komunističtí vládci dobře vědomi, že jejich politika způsobuje masové umírání, a v každém z nich přesto vytrvali, často proto, že považovali vyhlazení rolníků „Kulak“ spíše za rys než za chybu.
Zatímco kolektivizace byla největším zabijákem, komunistické režimy se také zapojily do jiných forem masových vražd v epickém měřítku. Miliony lidí zemřely v táborech otrocké práce, jako byl systém Gulagu v SSSR a jeho ekvivalenty jinde. Mnoho dalších bylo zabito v konvenčnějších masových popravách, jako byly Stalinovy velké čistky a „vražedná pole“ v Kambodži.
Nespravedlnosti komunismu se neomezovaly pouze na masové vraždění. Dokonce i ti, kteří měli to štěstí, že přežili, byli vystaveni tvrdým represím, včetně porušování svobody, projevu, svobody náboženského vyznání, ztráty vlastnických práv a kriminalizace běžné ekonomické činnosti. Žádná předchozí tyranie neusilovala o tak úplnou kontrolu nad téměř každým aspektem lidských životů.
II. Proč komunismus selhal
Jak mohla ideologie osvobození vést k tolika útlaku, tyranii a smrti? Byly její neúspěchy vlastní komunistickému projektu, nebo vznikly z chyb, kterým se dalo předejít, konkrétních vládců či národů? Jako každý velký historický vývoj, selhání komunismu nelze redukovat na jedinou příčinu. Celkově vzato však byly vskutku neodmyslitelné.
Nejdůležitějšími příčinami zvěrstev páchaných komunistickými režimy byly dva hlavní faktory: zvrácené pobídky a nedostatečné znalosti. Vytvoření centrálně plánované ekonomiky a společnosti, které vyžadovala socialistická ideologie, vyžadovalo enormní koncentraci moci. Zatímco komunisté se těšili na utopickou společnost, v níž by stát mohl nakonec „odumřít“, věřili, že nejprve musí vytvořit státem řízenou ekonomiku, aby mohli řídit výrobu v zájmu lidí. V tomto ohledu měli mnoho společného s ostatními socialisty.
Aby socialismus fungoval, vládní plánovači potřebovali mít pravomoc řídit výrobu a distribuci prakticky veškerého zboží vyrobeného společností. Kromě toho bylo nutné provést rozsáhlý nátlak, aby byli lidé nuceni vzdát se svého soukromého majetku a vykonávat práci, kterou vyžadoval stát. Hladomor a masové vraždění byly pravděpodobně jediným způsobem, jak mohli vládci SSSR, Číny a dalších komunistických států přinutit rolníky, aby se vzdali své půdy a dobytka a přijali novou formu nevolnictví v kolchozech – které pak většina z nich nesměla opustit bez oficiálního povolení ze strachu, že by jinak mohli hledat snadnější život jinde.
Obrovská moc potřebná k nastolení a udržení komunistického systému přirozeně přitahovala bezohledné lidi, včetně mnoha sebehledačů, kteří upřednostňovali své vlastní zájmy před zájmy věci. Je však zarážející, že největší komunistická zvěrstva nespáchali zkorumpovaní straničtí bossové, ale opravdoví věřící jako Lenin, Stalin a Mao. Právě proto, že byli opravdovými věřícími, byli ochotni udělat cokoliv, aby se jejich utopické sny staly skutečností.
III. Proč nelze selhání vysvětlit
Obhájci socialistického centrálního plánování dodnes tvrdí, že komunismus selhal z důvodů, kterým se dalo předejít, spíše než z těch, které jsou vlastní povaze systému. Snad nejpopulárnějším tvrzením tohoto druhu je, že plánovaná ekonomika může dobře fungovat, pokud je demokratická. Sovětský svaz a další komunistické státy byly diktatury. Kdyby však byli demokratičtí, možná by vůdci měli silnější motivaci k tomu, aby systém fungoval ve prospěch lidí. Pokud by se jim to nepodařilo, mohli by voliči v příštích volbách „vyhodit ty parchanty“.
Bohužel je nepravděpodobné, že by komunistický stát mohl zůstat demokratický dlouho, i když tak začal. Demokracie vyžaduje efektivní opoziční strany. A aby tyto strany fungovaly, musí být schopny vyslat své poselství a mobilizovat voliče, což zase vyžaduje rozsáhlé zdroje. V ekonomickém systému, v němž jsou všechny nebo téměř všechny cenné zdroje kontrolovány státem, může úřadující vláda snadno zadusit opozici tím, že jí odepře přístup k těmto zdrojům. Za socialismu nemůže opozice fungovat, pokud jí není dovoleno šířit své poselství ve státních médiích nebo využívat státní majetek pro svá shromáždění a shromáždění. Není náhodou, že prakticky každý komunistický režim potlačoval opoziční strany brzy po nástupu k moci.
I kdyby komunistický stát mohl nějakým způsobem zůstat dlouhodobě demokratický, je těžké si představit, jak by mohl vyřešit dvojí problém znalostí a pobídek. Ať už by byla socialistická ekonomika demokratická nebo ne, stále by vyžadovala enormní koncentraci moci a rozsáhlý nátlak. A demokratičtí socialističtí plánovači by narazili na stejné informační problémy jako jejich autoritářské protějšky. Navíc ve společnosti, kde vláda kontroluje celou nebo většinu ekonomiky, by bylo prakticky nemožné, aby voliči získali dostatek znalostí, aby mohli sledovat mnoho aktivit státu. To by značně zhoršilo už tak závažný problém nevědomosti voličů, který zamořuje moderní demokracii.
Dalším možným vysvětlením selhání komunismu je, že problémem bylo špatné vedení. Kéž by komunistické režimy nebyly vedeny monstry, jako je Stalin nebo Mao, mohly si vést lépe. Není pochyb o tom, že komunistické vlády měly více než svůj podíl krutých a dokonce sociopatických vůdců. Je však nepravděpodobné, že by to byl rozhodující faktor jejich neúspěchu. Velmi podobné výsledky vznikly v komunistických režimech s vůdci, kteří měli širokou škálu osobností. V Sovětském svazu je důležité mít na paměti, že hlavní represivní instituce (včetně gulagů a tajné policie) byly založeny Stalinem, ale Vladimírem Leninem, mnohem „normálnějším“ člověkem.
Celkově vzato, zvěrstva a selhání komunismu byla přirozeným výsledkem úsilí o vytvoření socialistické ekonomiky, v níž je veškerá nebo téměř veškerá výroba kontrolována státem. I když ne vždy zcela nevyhnutelné, výsledný útlak byl přinejmenším vysoce pravděpodobný.
Je smutné, že tato ponaučení zůstávají relevantní i dnes, v době, kdy socialismus opět začal přitahovat stoupence v různých částech světa. Ve Venezuele se vláda snaží nastolit novou socialistickou diktaturu, která prosazuje mnoho stejných politik jako ta stará, včetně využívání nedostatku potravin k rozbití opozice. Dokonce i v některých dlouho zavedených demokraciích zvýšily nedávné ekonomické a sociální potíže popularitu zapřisáhlých socialistů starého stylu, jako jsou Bernie Sanders ve Spojených státech a Jeremy Corbyn v Británii. Sanders i Corbyn jsou dlouholetými obdivovateli brutálních komunistických režimů. I kdyby to chtěli udělat, je nepravděpodobné, že Sanders nebo Corbyn budou schopni zavést plnohodnotný socialismus ve svých zemích. Přesto však mohou potenciálně napáchat značné škody.
zdroj: Washingtonpost.com, Thedailybeast.com, Volokh.com, Econlib.org, Warhistoryonline.com, Titulní obrázek: Pixabay.com/Admiral_Lebioda
