Jméno Jozefa Lenárta, který se narodil přesně před sto lety, lidem mladším čtyřiceti let pravděpodobně mnoho neřekne, přestože byl po desetiletí jedním z nejmocnějších lidí v zemi, například jako československý premiér. Jaký to byl člověk?
Dlouhá desetiletí byl na vrcholu moci – byl československým premiérem i nejmocnějším slovenským komunistou. Jak říká v shovoru pro slovenský Dennik N historik Richard Pavlovič, na rozdíl od jiných politiků, kteří prošli několika zvraty, Lenárt prošel jen jedním – z novotnovce se stal naprostým normalizátorem, napsal slovenský Dennikn.sk.
Lenárt byl dlouholetou součástí československé a slovenské politiky s velkým vlivem. Vyznačoval se však svou nerozhodností. Ve všech záležitostech, kde chtěl, aby dopadly v jeho prospěch, nikdy nešel do sporu a netrval na svých argumentech. Vždy ustoupil, a to mu zřejmě pomohlo udržet se ve vrcholné politice více než tři desetiletí. Byl spíše ústupný než rázný.
A stoupal…
Podobně jako jeho blízký současník Alexander Dubček v době čistek v komunistické straně stoupal po stranickém žebříčku…
Podle historika Pavloviče nepatřil Lenárt k povstalecké skupině slovenských komunistů, ale dotkl se jí z jiné strany. Například vystřídal Josefa Trojana, partyzána souzeného v politickém procesu, ve funkci ředitele Závodů 29. srpna v Partizánském. Přímo se tzv. buržoazních nacionalistů dotkl v letech 1962-1963, kdy předsedal subkomisi v Kolderově komisi, jejímž cílem byla rehabilitace zmíněné skupiny. I v tom je jeho appeasement (politika ústupků – pozn. aut.) velmi patrný. Když se pracovní skupina dohodla, že tito lidé budou rehabilitováni nejen trestně, ale i stranicky, tehdejší předseda a první tajemník strany Antonín Novotný to odmítl a Lenárt se tomu přizpůsobil. Mimochodem, bylo to v roce 1963, který byl pro československou a slovenskou politiku přelomový.
Jak přelomový?
Skutečnost, že buržoazní nacionalisté nebyli rehabilitováni ani stranou, vyvolala tlak na Novotného. Jednak se v Bratislavě šířil Husákův dopis ÚV KSČ a také na sjezdu novinářů zazněla poměrně ostrá kritika tehdejšího československého premiéra Viliama Širokého ze strany Miroslava Hysky. Novotný již tento tlak nezvládal a domníval se, že řešením bude jmenování další komise, která vešla do dějin pod názvem Barnabitská komise, jejímž předsedou byl Lenárt, říká historik Richard Pavlovič.
Ten však již tuto funkci nemohl vykonávat, protože se stal předsedou vlády. Když byly v srpnu téhož roku v Rudé pravdě zveřejněny výsledky Kolderovy komise, Novotný pochopil, že musí obětovat Širokého. Na Slovensku již došlo k dalším změnám: předsedou slovenských komunistů se po Karolu Bacílkovi stal Alexander Dubček, své funkce opustili Pavol David, Ladislav Gešo a další.
Proč Lenárt nahradil Širokého?
Novotný s ním několik let počítal na nejvyšší pozice. Byl stranicky i odborně vzdělaný a neangažoval se v politických procesech, takže byl vhodným kádrem. Lenárt několik dní funkci odmítal, ale Novotný ho nakonec přemluvil, protože Lenárta, jako už mnohokrát v životě, získala stranická disciplína. V té době se také rozšířil bonmot, že fotbalista Novotný kopl Širokého „jen ramenem“.
Nejmladší premiér
Když se stal premiérem, bylo mu teprve čtyřicet let, což byla zřejmě impozantní kariéra. V literatuře se uvádí, že byl v té době nejmladším evropským premiérem. Lenárt i Dubček patřili ke generaci narozené ve dvacátých letech, která již nebyla zatížena procesy.
Měla jeho národnost vliv na získání premiérského postu?
Ano, to se projevilo už tehdy. Prezidentem byl Čech a premiérem Slovák. Pak se to mimochodem ještě několikrát opakovalo, včetně roku 1969, kdy přišly na řadu funkce prvního tajemníka a předsedy parlamentu. Díky tomu byl Josef Smrkovský sesazen z funkce předsedy parlamentu.
Jaký byl Lenárt premiér? A co vláda za jeho působení udělala?
Především si musíme uvědomit, říká Pavlovič, že vláda byla ústředním orgánem pro řízení ekonomiky. Nebyla to vláda v dnešním slova smyslu; bezpečnost, zahraniční politika a armáda byly mimo její kompetence. Byl to obrovský orgán s obrovským byrokratickým aparátem. Vláda měla 22 ministrů, 5 místopředsedů vlády, 9 ministrů bez křesla, ministři měli celkem 150 náměstků, dnes bychom řekli státních tajemníků, na ministerstvech bylo 571 ředitelů odborů a 989 vedoucích oddělení. Všechna odvětví hospodářství měla svého ministra.
Funkce mu sedla
Podle vlastních slov se Lenárt v této funkci cítil během své kariéry nejlépe. Jako vystudovaný chemik a bývalý ředitel obuvnického podniku se zajímal o ekonomické otázky a mohl v této funkci alespoň něco ovlivnit. Jedním dechem je však třeba dodat, že tehdejší ministři nebyli samosprávní tak jako ti dnešní, protože materiály projednávané ve vládě nejprve procházely příslušným oddělením ústředního výboru komunistické strany. Tam jednotlivé odbory kopírovaly agendu jednotlivých ministerstev. Strana tedy řídila státní orgány a fakticky za ně rozhodovala, detailně popisuje tehdejší situaci na československé politické scéně historik Richard Pavlovič pro slovenská Dennikn.sk.
Další část rozhovoru s historikem Pavlovičem o působení Jozefa Lenárta přineseme v našich dalších článcích.
Zdroj: dennikn.sk. Náhledová fotografie: Matica slovenská – CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=128272799: Jozef Lenárt
