Tento naprosto bizarní nápad byl odrazem doby – počátku studené války. Jaderné miny měly zpomalit postup nepřítele západní Evropou a zničit území, které dobyl. Jediným technickým problémem min byla nízká teplota. A právě to měly slepice v rámci projektu Blue Peacock vyřešit.
Byla to klasická modelová situace. Zoufalá obrana západních armád by neodolala náporu mnohem silnějšího nepřítele. Kolony obrněných vozidel vojsk Varšavské smlouvy se řítí plnou rychlostí ruinami vybombardovaných západoevropských měst, vedené tanky, které při setkání s izolovanými ohnisku odporu rychle přecházejí z jízdy do útoku.
A rozdrtí je. Jinak je jejich cesta do Paříže a Lyonu v podstatě volná. Nic nemůže této brutální ocelové lavině stát v cestě. Právě tento ponurý scénář formoval obranné plány Severoatlantické aliance od samého počátku, prakticky od založení NATO v roce 1949.
Zjednodušeně řečeno, na konci 80. let stálo proti 14 370 hlavním bojovým tankům NATO 26 920 sovětských dělostřeleckých kusů a 17 785 tankům Západu odpovídalo 32 000 tanků Východu… a celková nerovnováha sil na hypotetickém bojišti byla ještě umocněna možností posil přicházejících zpoza Uralu.
Vzhledem k tomu, že nepřítel měl výrazně početní převahu, v nejlepším případě v poměru 2:1 a v nejhorším případě 5:1, Západ mohl doufat nanejvýš v to, že odradí nepřítele od útoku a pokud možno zpomalí jeho postup. Pokud k tomu něco přispělo, pak to byly odhady vojenského zpravodajství Varšavské smlouvy. Od svého vzniku v roce 1955 neustále nadhodnocovalo celkový počet vojáků a zbraní NATO v Evropě.
Sověti věřili, že v případě útoku budou čelit výrazně větší síle, než jaká byla v té době skutečně k dispozici. Je pochopitelné, že generální štáb Severoatlantické aliance se nemohl spoléhat pouze na takové povrchní lži, které mohly být sofistikovanou zpravodajskou hrou. Proto NATO usilovně pracovalo na tom, aby přišlo na to, jak účinně odradit Sověty od pořádání vojenské přehlídky na bulvárech Paříže.
V roce 1954 byl tímto úkolem pověřen Královský výzkumný a vývojový ústav obrněných vozidel (RARDE), který také provedl první sérii operačních testů na střelnici v Kentu. V červenci 1957 byla zahájena technická realizace a byly zadány objednávky výrobcům. První série měla zahrnovat deset kusů, druhá až padesát. O co přesně šlo?
Taktika spálené země není v vojenské historii ničím novým. Ústup a zanechání ničeho, co by mohlo být využito postupujícím nepřítelem, je součástí válčení již po tisíce let. Projekt Blue Peacock však tuto devastaci usnadnil výbuchem 10kilotunového jaderného zařízení.
Jaderné miny byly ukryty na místech, kde bylo nejvíce pravděpodobné, že dojde k počátečnímu útoku a průlomu v obraně NATO silami Varšavské smlouvy. Výbuch by zničil přední část postupujících tankových kolon, vytvořil obrovskou pasivní překážku a snížil strategický potenciál dobyté pozice nepřítele tím, že by ji účinně učinil nepřístupnou.
Původně byla jaderná nálož zamýšlena jako funkční „zátka“ v údolí a na hlavních trasách jako prostředek k zablokování očekávaného postupu nepřítele. Později však stratégové dospěli k závěru, že by bylo mnohem účinnější a praktičtější odpálit takovou nálož ve větší vzdálenosti od místa zahájení útoku.
Důvodem bylo, že předpokládaná obrněná útočná fronta nepřítele by byla stejně připravena na rizika jaderné reakce. Úder měl proto zasáhnout nechráněné jednotky postupující za ní. Zhruba o osm dní později. To však vedlo ke komplikacím, které vyžadovaly nekonvenční řešení.
Původní model, který umožňoval odpálení miny na dálku nebo ručně pomocí drátů, nepředstavoval žádný technický problém. Problémem však bylo ponechání jaderné nálože, válcovitého zařízení o hmotnosti sedmi tun, s nastaveným osmidenním časovačem.
Bylo by nechráněné, takže bylo nutné zajistit, aby ho nepřítel nemohl zneškodnit. Skrýt ho nebo zakopat pod zem zjevně nestačilo. Proto byla do vnitřní trubice miny nainstalována řada bezpečnostních prvků, které by v případě narušení tlaku, zaplavení nebo mechanického poškození způsobily explozi ozbrojené miny do deseti sekund.
Řešením byla kuřata. Ano, ta nejobyčejnější kdákající drůbež. Do ochranného pláště miny mělo být umístěno tucet kuřat, kolem nichž mělo být rozsypané zrní, bez vody, ale s dostatkem vzduchu, aby bez větších potíží přežila pět až osm dní.
Zbytkové teplo produkované slepicemi pak zajistilo, že se vnitřek miny příliš neochladil a tlak se nezměnil, takže k explozi došlo ve správný čas. Úprava vnitřku zakopaného nálože tak, aby se do něj vešly slepice, nebo verze s povrchovým dolem zamaskovaným jako velký kurník, však vyžadovala další konstrukční úpravy a testování nových prototypů.
V této fázi si i britští inženýři uvědomili, že jejich představivost překročila meze rozumu. Celý projekt byl v roce 1958 tiše ukončen.
Zdroj: ATI.com, Titulní obrázek: Anders_Mejlvang/Pixabay.com
