Podle Sleep Foundation většina lidí v předindustriální Evropě a částech Ameriky uléhala do postele hned po setmění, tedy kolem osmé nebo deváté hodiny večer. Následoval „první spánek“ (first sleep), který obvykle trval asi čtyři hodiny.
Poté nastala fascinující fáze, kterou historik Roger Ekirch nazval „zlatou hodinou“: období bdění kolem jedné nebo druhé hodiny ráno. Lidé se klidně probudili, povídali si, modlili se, četli, kouřili dýmku, někteří dokonce navštívili sousedy, milovali se nebo dělali drobné práce v domě. Po této přestávce následoval „druhý spánek“, opět přibližně čtyři hodiny, až do svítání.
Je fascinující, že v té době to nikdo nepovažoval za nespavost – naopak, bylo to vnímáno jako přirozená součást noci.
Podle BBC začala tato tradice mizet během průmyslové revoluce. Města se rozsvítila, pracovní doba se prodloužila a lidé se začali přizpůsobovat jednotnému rytmu – nočnímu spánku v kuse. Největší revolucí byla žárovka Thomase Edisona z roku 1879. Najednou se totiž noc stala prostorem pro práci, zábavu i společenský život.
Moderní studie ukazují, že segmentovaný spánek nemusí být problém – pokud však člověk celkově nashromáždí dostatek hodin odpočinku. Podle Sleep Foundation je klíčové, zda se cítíte odpočatí, nikoli to, zda spíte v kuse.
Zdroj: BBC, Titulní obrázek: Pixabay.com / GDJ
