Bylo těsně po revoluci, byli jsme mladí a život ve svobodě jsme přijímali se vším, co přinášel. Na jedné vesnické zábavě jsem se sblížil s holkou z vedlejšího města. Byla vysoká, štíhlá, nakrátko, což mě tehdy dost přitahovalo.
Dali jsme se rychle dohromady. Vášeň ale byla silnější než rozum a tak jsme se během několika málo měsíců „museli brát“. Nějak mi v tom věku něco před dvacítkou nedocházelo, že je to rozhodnutí a úkol na celý život. Brali jsme to jako romantiku a praktické okolnosti svazku manželského a výchovy potomka jsme brali nějak tak, jak přicházely.
Střední školu jsem měl dokončenou a chystal jsem se na nástavbu, ale s dítětem bychom to nezvládli. Fyzicky ani finančně. Manželka stihla vychodit učiliště. Ne příliš úspěšně, ale výuční list obdržela. A čekala ji několikaletá „mateřská“. Narodila se nám dcera. Celý koloběh jsme nějak zvládali, já měl celkem dobře placenou práci, ale musel jsem být často v práci přesčas, abych si polepšil na výplatě. Doma jsem hodně pomáhal, tedy staral se. Nechodil jsem ani příliš s kamarády do hospody, jen výjimečně, držel jsem se spíše doma s rodinou, kterou jsem miloval.
Holčička rostla. Manželka se ji snažila hodně osamostatňovat, protože se jí stýskalo po kamarádkách a dámských jízdách. Druhým rokem od narození dcery začala vyrážet s kamarádkami. Nejdříve to bylo na kafe, potom na víno, až z toho byly večerní, ne-li noční barové dýchánky v našem městečku, kde každý každého znal. Z příchodu v deset se stalo pravidlo „do půlnoci budu doma“. Zanedlouho se protahoval na druhou, posléze čtvrtou ranní. Zezačátku jsem nebyl nijak neklidný, později se mi manželčino chování začalo pěkně zajídat. Nechtěl jsem ji ale nijak „buzerovat“ a chovat se jako její otec. Jenže ouha. Začala si jet podle svého scénáře (zábavy) a mě odklonila na vedlejší kolej.
Po nějaké době se trochu uklidnila, rozuměj – nechodila se bavit tak často. O dceru a domácnost se cekem postarala. Ale náš rodinný život drhnul. Hodně jsem se snažil, abychom byli znova šťastní. Dělal jsem pro rodinu opravdu dost a s radostí. Vyrostl jsem totiž ve spokojené a šťastné rodině, rodiče mi jsou dodnes příkladem. Doufal jsem, že mě potká to samé.
Naše rodina se tak nějak uklidnila, myslím atmosféru. Začali jsme podnikat více společných aktivit, s dcerkou byla již pěkná zábava. Po čase manželka otěhotněla podruhé. Já byl podruhé dojat, ona zjevně ne. Spíš zaskočená situací a vidinou nudné budoucnosti.
Následovalo těhotenství bez radosti, bez něhy. Žena nebyla z prcka v bříšku vůbec nadšená, chtěla to jen nějak „překlepat“. Stalo se a narodil se nám kouzelný syn. Byl hodně malý a hubený, ale veselý a hladový. Manželka se o něj strojově starala, ale to bylo vše. A tak to šlo i v dalších letech. Větší emoce začala projevovat, až když malý začal chodit a mluvit. Od té doby se na něj naopak začala upínat a dělala z něho stále malé miminko. Syn byl ale velký živel a potřeboval jiný přístup. Bral jsem ho po chlapsku ven, do lesa, na zkušenou přiměřeně jeho věku. Starší dcera mu byla velkou oporou, milovala ho. Manželka chlapce ale nesnesitelně rozmazlovala a dělala z něj stále malého a neduživého. Byl na ní hodně fixovaný. Se mnou a s dcerou vyrážel čím dál tím méně. Manželka ho totiž začala brát na kávičky se svými kamarádkami. Chlapec se tam ale nudil a po čase to začalo nudit i manželku. Najednou jsem byl jako otec dobrý. Kluka mi předávala ihned, jak jsem se vrátil z práce, a ona vyrážela „si odpočinout od stereotypu“.
Vyrážela tak dlouho, až se seznámila s „fajn chlapem, který je chlap, a ne bábovka, co ji furt drží doma“. To jako já. Během několika týdnů ji, bez skrupulí, přestaly zajímat obě děti, především náš malý, ze kterého udělala nesamostatného tvorečka, který ani nechodil do školky. S myslí v oblacích mi jednoho dne oznámila, že se stěhuje „k němu“, že ho miluje a nemůže bez něj žít, a taky nechce „vykydnout“ doma s dětmi a se mnou, s tak nudným člověkem, se kterým nic není. Myslela zábavu a noční vzrůša.
Sbalila si věci, dětem dala pusu a odstěhovala se od nás. Sice jenom na druhý konec města, ale byla pryč. A já zůstal sám na dvě děti a v šoku. Všichni tři jsme si mysleli, že se maminka brzy vrátí, že si jen „odpočine“ a bude se jí po nás stýskat a přijde přece domů. Nepřišla. Pouze pro svoje věci a občas pro syna, na pár hodin. Dcera jí naprosto odvrhla, není divu. Chlapce, kterého k sobě přitáhla natolik, že bez ní nemohl být, zčistajasna opustila a nechala osudu.
Už dříve jsme si u něj všimli poruch chování a pozornosti. To se s její nepřítomností jen prohloubilo. Staral jsem se o vše, lítal jsem jako hadr na holi, dětem jsem se snažil matku vynahradit svojí přítomností, jak to jen šlo. Dělal jsem maximum, otcovská láska mě poháněla vpřed, i když jsem padal únavou jako moucha. Po čase se naše tříčlenná rodina jaksi naučila bez matky žít a řekl bych, že nám bylo fajn. Věděl jsem, že děti budou ztrátou matky poznamenané do konce života, ale snažil jsem se na to nemyslet a být tím nejlepším tátou pod sluncem. Bylo to hodně těžké období, ale také krásné, plné lásky a vzájemnosti.
Manželka se k nám již nevrátila. Občas si brávala syna k sobě, když byl větší, sám si rozhodoval, kdy k ní půjde a kdy ne. Dcera mi pomáhala v domácnosti i s výchovou bratra, drželi jsme hodně pohromadě. Obě děti dospěly, dcera dostudovala a bydlí nedaleko od nás, syn bydlí u mě.
Zdroj: Autorský článek. Náhledová fotografie: Derek Owens z Unsplash
