Odumírání buněk a zvracení: to se děje ve vašem těle, pokud sníte jedovaté houby. Ačkoli byly houby dlouho považovány za rostliny, ve skutečnosti patří do samostatné říše hub. Jsou součástí neuvěřitelně rozmanité říše s možná miliony druhů, které dodnes zůstávají z velké části nepopsané.
Každý znalec hub ví, že jen některé druhy hub jsou v kuchyni chutnou ingrediencí, zatímco jiné nejsou pro chuťové buňky příjemné – a některé by mohly být vaším posledním jídlem, pokud je jen ochutnáte.
Časté otravy
Jen na severní polokouli jsou každoročně hlášeny tisíce případů otrav houbami, přičemž jeden z posledních smrtelných případů se stal dvěma dětem afghánských uprchlíků loni v létě v Polsku, napsal web Science Nordic.
Dužina druhů rodu Amanita (muchomůrka) je bohatá na malé prstencovité molekuly známé jako amatoxiny, které jsou hojně zastoupeny i ve stejně jedovatých rodech Lepiota a Galerina.
Jak popisuje Science Nordic, nejsilnějšími členy skupiny amatoxinů jsou amanitiny, které ovlivňují syntézu (tvorbu) bílkovin – základní proces v každé buňce v těle. Konkrétně amanitiny vážou enzym RNA polymerázu II (RNAP II), který za normálních okolností používá buněčnou DNA jako předlohu k výrobě RNA.
RNA je molekula, která následně slouží jako předloha k výrobě bílkovin. Tento krok je pro buňku životně důležitý, protože bílkoviny vytvořené z RNA jsou nezbytné pro vnitřní procesy buňky i pro fungování tkání a orgánů.
Játra jsou zasažena nejvíce
Ve skutečnosti se celý tento chaos ničící buňky nejčastěji odehrává v játrech, kde se pravidelně zpracovávají a neutralizují toxiny a odpadní látky. Amanitiny však obracejí karty tím, že rozkládají játra buňku po buňce a hrozí akutní selhání jater a smrt. Před touto fází vede otrava amanitiny obvykle mimo jiné ke zvracení, závratím, slabosti a žloutence (zežloutnutí kůže v důsledku úniku odpadních látek z jater). Někdy se amanitiny dostávají také do ledvin, odkud se vyloučí močí, což může vést ke smrtelnému selhání ledvin, protože amanitiny stejně jako v játrech ničí ledvinové buňky.
Není lék
Ještě horší je, že proti otravě amanitiny zatím neexistuje žádná specifická léčba. Před více než 30 lety se tým vědců pokusil tento problém řešit výrobou protilátek speciálně upravených tak, aby vázaly a neutralizovaly amanitiny, což by podle jejich plánu poskytlo bezpečnější a účinnější léčbu.
Tato strategie však v prvních pokusech rychle selhala; protilátky sice vykazovaly žádoucí silnou vazbu na amanitiny, ale bohužel je také přesměrovaly do ledvin, kudy protilátky obvykle procházejí, než se buď vyloučí, nebo se dostanou zpět do krevního oběhu.
Když se komplex protilátka-amanitin dostal do ledvin, amanitin se spolu s protilátkou znovu vstřebal, místo aby byl vyloučen močí. To mělo za následek hromadění amanitinů v ledvinách, kde okamžitě způsobily vážné poškození ledvinových buněk.
Přesto je stále běžné, že lidé při sběru a přípravě hub podceňují nebezpečí, které představují amanitinové toxiny.
Vařením nebo zmrazením se stanou houby jedlými?
Omyl. Ukázalo se, že amanitiny jsou odolné vůči teplu i chladu, takže jsou prakticky nezranitelné vůči teplotám varu i mrazu při -20 ℃. S ohledem na tuto skutečnost je snadné pochopit, že i zdánlivě banální omyly v identifikaci a potenciálním nebezpečí hub mohou mít katastrofální následky. To je důležité zejména pro sběratele hub, kteří často studují a nosí s sebou terénní příručky k určování jedovatých druhů.
Matoucí podoba
Není to snadný úkol, uvážíme-li, že mnohé jedovaté houby rodu Amanita se tvarem a barvou velmi podobají dokonale jedlým příbuzným. Pozoruhodným příkladem je muskarin, molekula, která ovlivňuje neurony a potlačuje kontrakce mimovolních svalů, například v srdci a cévách.
Muskarin není ničím jiným než pilířem v historii studia biologie člověka. Studium jeho toxického působení totiž přispělo k určení mechanismů parasympatického nervového systému (oddělení nervového systému, které reguluje řadu nevědomých činností, například krevní oběh).
Muskarinové receptory
Muskarin se váže na receptory, které se nakonec začaly označovat jako „muskarinové receptory“, protože vazebná kompatibilita receptorů s jinými molekulami byla poprvé popsána na příkladu muskarinu. Tyto receptory fungují jako „brány“ pro přenos vstupů z neuronů do jiných tkání, přičemž se aktivují po vazbě s „poselskými“ molekulami známými jako neurotransmitery.
Molekula muskarinu totiž konkuruje acetylcholinu, neurotransmiteru, jehož úkolem je přenášet signály z nervového systému do jiných orgánů. Acetylcholin se nedokáže vázat na muskarinové receptory, které jsou blokovány muskarinem.
To vede k poruše přenosu signálů z neuronů do cílového orgánu – obvykle srdce, přičemž nejnebezpečnějším klinickým důsledkem je drastický pokles krevního tlaku a možné oběhové selhání.
Muchomůrka dala jméno
Navzdory výše popsané neurotoxicitě není muskarin tak účinný jako amanitiny a ke smrtelnému účinku vyžaduje podstatně vyšší koncentrace – vyšší, než se obvykle vyskytuje u všech druhů hub, které ho mají.
Nejznámější houbou obsahující muskarin je muchomůrka červená (Amanita muscaria), od níž je odvozen i název muskarin. Paradoxně však muchomůrka obsahuje pouze stopové množství muskarinu, zatímco několik druhů z méně známého rodu Inocybe (vláknice) obsahuje velké množství tohoto toxinu.
Zdroje: www.sciencenordic.com, www.orbit.dtu.dk, www.journals.lww.com, www.sciencedirect.com, Náhledová fotografie: LoggaWiggler z Pixabay: Muchomůrka červená
