Napříč tomu, že začíname další třidsítku od rozbití, ne rozdělení, nášho krásneho Československa, stále máme tolik toho společného, že to člověku až dych tají. Někteří by nejraději té společné léta zatratili, no mnohí na ně stále hezky spomínají. Již je to tak, máme toho mnoho společného. A jedním takovým společným velikánem byl i Ján Kollár, ktorý se narodil před 230 rokmi. Na svět přišel v dědince Mošovce.
Po vystudování teológie se stal nejen evanjělickým knězem, ale i významným dějatelem politickým i kultúrnim. Jeho hlavním politickým motem byla soudržnost mezi českým a slovenským lidem. Psal pod pseudonymem Čechoslovák Protištúrovský. Dokonca ho velice sklamalo, přímo postavilo na opačnou stranu barikády, když Ľudovít Štúr uzákonil slovenský jazyk. Velice ho za to nejen odsuzoval, ale se i názorově rozešli. Ján Kollár však chtěl myšlenku panslavizmu nejen propagovat, ale přímo tvořit. A tak jako i vynikajíci básník napsal prěd 200 lety krásnou lyricko – epickou skladbu Slavy dcera. Dnes téměř zapadla prachem, ale možná by i dnes nebylo na škodu připomenou, že jsme Slované a měli by sme mít rádi a ne vybíjet se mezi sebou, lít na sebe oheň a síru. Zvlášť, když i na slovanskem území sa ozývají děla, tanky, letadla a umírají starci, děti, LIDÉ.
A snad by bylo zahodno zapálit alespoň doma na památku mistra Kollára svíčku, když nemúžete jít se mu přímo poklonit na Olšanské hŕbitovy, kde sní svůj slovanský věčný, a žel, i dnes, neuskutočnitelný sen.
zdroj: Wikipedia, Redace, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Public Domain
