Fňukny a notoričtí stěžovači? Možná jen trpí syndromem Kalimero

Někteří lidé mají pocit, že se všechno spiklo proti nim. A moc rádi o tom všem vykládají. Jsou to takoví „Kalimerové“, co si stěžují, kudy chodí. Ale co je k tomu vlastně vede?

Francouzský psychoanalytik Saverio Tomasella v roce 2018 ve své knize poprvé představil syndrom pojmenovaný po animované postavičce kuřátka Kalimera, které chodí po světě se zbytkem skořápky na hlavě a stěžuje si na „nespravedlnost světa“.

Tomasella tvrdí, že syndrom Kalimero se projevuje především takto:

– Velkým pocitem křivdy

„Mám takovou smůlu.“ „Nezachovali se ke mně fér.“ Někteří lidé mají pocit (oprávněně, či nikoli), že mají život daleko těžší než ostatní.

– Neustálým stěžováním a naříkáním

„Kalimerové“ projevují svůj pocit křivdy opakovaným, až neustálým lamentováním. Poznáte je podle toho, že vidí sklenici vždycky poloprázdnou, nikdy poloplnou. Celkově mají tak negativní přístup, že nebude přehnané jim dokonce říkat „fňukny“. Když s nimi mluvíte, máte pocit, že posloucháte zaseknutou desku. A pokud s někým takovým musíte být denně v kontaktu v práci, asi vás to po nějaké době začne malinko štvát…

Co se za káčátkem skrývá?

Pod vším tím stěžováním se často skrývá hlubší problém. Daná osoba si může v podvědomí nést nějaké trauma z minulosti, kterým dodnes trpí: „Lidé, které jako děti, dospívající nebo dokonce dospělé nikdo neposlouchal, když se jim udála nějaká křivda, budou mít určitě větší tendenci si v budoucnu opakovaně stěžovat.“ 

Kde se Kalimerové berou?

Mají vážně takovou smůlu? A kde se vzala všechna ta špatná karma? Psycholožka a psychiatrička Philippine Héraudová vidí problém jinde: „Zažila-li taková osoba v minulosti nějakou nespravedlnost, která nebyla nikdy napravena, z dlouhodobého hlediska se z toho stává chronický problém, který si s sebou nese do přítomnosti.“ 

Tyhle otevřené rány z dob dávno minulých (odmítnutí, ponížení, ztráta…) stále bolí, protože nikdy nebyly ošetřeny, a tak se přes ně daná osoba nikdy nemohla přenést. Staví se do pozice oběti, a to v práci i doma, ale je to jen způsob, jakým dává jejich podvědomí najevo, že potřebují, aby je někdo vyslyšel. Proč? Aby u ostatních vyvolali pocit soucitu.

Stěžovat bychom si mohli všichni – ve světě práce se děje dnes a denně mnoho příkoří. Ne každý, kdo dá najevo pocit frustrace, má ale hned syndrom Kalimero. Pro „Kalimery“ je však stěžování si už skoro něco jako životní styl. Vše, co se jim v životě stane, to dobré i to zlé, vidí z perspektivy té dávné křivdy, skutečné či domnělé.

 „Kalimerové“ se podvědomě fixují na to, co jen podporuje jejich názor, že „život je krutý a všechno je nefér“.

Jsme každý trochu Kalimero?

Možná se vám při čtení tohoto článku vybavila nějaká konkrétní osoba. Možná jste se v něm tak trochu poznali sami. Že byste nevědomky také trpěli syndromem Kalimero? To malé černé kuřátko symbolizuje „stav nesmírné křehkosti, který zažil každý z nás a který prožívají všechny děti“, připomíná Saverio Tomasella.

Někdo věčně na něco žehrá, protože se postupem času dostal do stavu věčné nespokojenosti. Chuť pasovat se do role oběti ale může mít občas každý z nás. Je to totiž způsob, jak vyjádřit určitou bezmoc nad tím, že nemůžeme převzít nadvládu nad osudem a jeho nespravedlností.

Co když jsou tu „Kalimerové“ proto, aby nám připomněli každodenní příkoří, kterým už téměř nevěnujeme žádnou pozornost? Nejsou jejich vzdechy a smutky ozvěnou něčeho hlubšího, závažnějšího?

Zdroj: www.welcometothejungle.com. Náhledová fotografie: GettyImages