Stromy stěží dostihne jakákoli jiná rostlina. Tedy skoro žádná. Protože skutečně existují odvážlivci, kteří se směle vydávají vzhůru do korun. Zvlášť namáhavé a zdlouhavé se to jeví, když je startovní čára na zemi, jako na příklad u břečťanu. Ale jmelí, to je jiná.
V dávných dobách byla tato rostlina zázračnou bylinou keltských druidů. Dnes je to nejen perspektivní lékařská rostlina, ale také oblíbený vánoční doplněk. Řeč je o jmelí. Jeho bílé plody zaručují, že se šíří důmyslným způsobem.
Jmelí ale nešplhá
Renomovaný lesník Peter Wohlleben nám ve své knize Tajný život stromů dává nahlédnout do skrytého života stromů a odhaluje nečekané skutečnosti. U jmelí vleklý proces úporného šplhání vzhůru odpadá. Tato rostlina raději startuje hned nahoře.
Drozdi lepí její semena na větve korun, když si na nich brousí zobáky. Jak se ale v takové výšce a bez jakéhokoli kontaktu se zeminou dostane k vodě a živinám? Nu, ve vzdušných výšinách jich je, co hrdlo ráčí – uvnitř ve stromech. Jmelí zapustí svoje kořeny do větve, na níž sedí, a jednoduše si z ní vysaje, co potřebuje. Fotosyntézu obstarává samo, takže hostitelé přicházejí „jenom“ o vodu a minerály.
Pouští stromu žilou
Proto vědci označují jmelí za poloparazita. Situaci stromů o mnoho nezlepšuje, protože se tento návštěvník s léty v koruně rozrůstá čím dál víc. Napadené exempláře poznáte alespoň u listnatých stromů velmi snadno, především v chladném ročním období: některé z nich jsou cizopasníkem okupovány doslova všude, kam oko dohlédne, což pro ně začíná být nebezpečné.
Nepřetržité pouštění žilou stromy vysiluje a postupně ubývá i světla. A jako by to ještě nestačilo, způsobují kořeny jmelí, vrostlé do větví, masivní oslabení struktury dřeva. Nezřídka se větve po pár letech lámou, čímž se koruna zmenšuje. Někdy toho je zkrátka moc najednou a strom umírá.
Díky trusu…
Anglický název rostliny (mistletoe) se váže k německému slovu Mist, které znamená mj. trus. Tedy ne etymologicky, nýbrž biologicky. Kdyby brkoslavové a drozdi nebyli tak lační po bílých bobulích tohoto fascinujícího obyvatele stromů, nerozšířil by se tak vysoko. Když si tito nenasytní ptáci ostří svůj zobák o větev nebo tam po sobě zanechají trus, semena jmelí se mohou přilepit na kůru svého budoucího hostitele. Jakmile semena začnou klíčit, brzy se potichu objeví mladá rostlinka jmelí. Je to poloparazit a odsává vodu a minerály, které strom natahuje ze země.
Jedovatá, ale léčivá: je v tom ďábel
Rostlina, která se po dobrém roce v zimě objeví na holých stromech jako zřetelná bohatá zelená koule zavěšená mezi nebem a zemí, je Němci považována za léčivou. V minulosti byla této všestranně kouzelné rostlině dávána nejrůznější jména, jako bylina druidů, ďáblova fuga, kozí plevel či čarověník. Zatímco naši předkové věšeli větvičky jmelí na stěnu jako ochranu proti zlým duchům, dnes se tato jedovatá rostlina pro své hojivé účinky používá jako léčivá bylina. Často se používá ke snižování krevního tlaku a k mírnění projevů nemocí běžných ve stáří a dokonce i rakoviny.
Zdroje: Peter Wohlleben: Tajný život stromů, gardena.com. Náhledová fotografie: Paul Zoetemeijer z Unsplash
