Pokud jste byli odsouzeni k smrti rozdrcením nebo přitlačením čekala vás nesnesitelná smrt. Když jste byli připoutaní, byla na vás postupně kladena intenzivní tíha, až vás doslova rozdrtila k smrti.
Jeden z nejstarších příkladů této popravy byl nalezen před více než 4 000 lety v jihovýchodní Asii, kde dobře vycvičený slon rozdrtil vězně. Pokud jste měli štěstí, slon vás rychle rozmáčkl. Pokud ne, provedení bylo pomalé a bolestivé.
Ale ať už závaží přikládal člověk nebo tlochotěc, výsledek byl stejný.
Ačkoliv existují anekdotické důkazy o tom, že lidé byli v zemích jako Persie, Kartágo (dnešní Tunisko) a starověký Řím utlačováni k smrti, prakticky každá země na světě praktikovala drcení, tedy být nějakým způsobem přitlačen k smrti.
V jižní a jihovýchodní Asii — zejména v celé Indii — se drcení praktikovalo u slonů. Poslední zaznamenané použití této praxe bylo v roce 1914. Tuto praxi používali také Kartaginci a staří Římané, přičemž ti druzí poznamenali, že sloni jsou preferováni před lvy a medvědy, protože jsou „inteligentnější“ a snáze se cvičí.
V Británii však byla tato praxe používána jako mučení. Zatímco jejich jihovýchodoasijští a kartáginští protějšci tuto praxi používali u odsouzených zločinců, Anglie upřednostňovala uložení trestu obviněným, kteří odmítli přiznat vinu nebo nevinu. Soud doufal, že při dostatečném tlaku — doslova — podají dohodu.
Koneckonců, proces by se dal zastavit jednoduchým výkřikem „nevinen“. Jakékoli odmítnutí by však vedlo k neustálému zatížení podezřelého na hrudi — až do té míry, že oběti by se udusily, kosti by jim praskly uvnitř těla a dokonce by se do kůže zasekly střepy.
Pro mnohé však kapitulace nebyla možností. Smrt byla lepší alternativou než přiznání viny ke zločinu, který nespáchal. A nebyl lepší příklad než jediný příklad rozdrcení použitý ve Spojených státech během čarodějnických procesů v Salemu.
Giles Corey je ubit
V roce 1692 byl Giles Corey úspěšným farmářem ve městě Danvers v Massachusetts, asi 30 minut severně od Bostonu. Bohužel pro pana Coreyho byl vtažen do víru obvinění místních žen z různých kouzel a návštěv přízraků.
Často se objevovala obvinění proti lidem, kteří nebyli v komunitě oblíbení, a Corey — jako odsouzený zločinec poté, co ubil zloděje jablek k smrti — do této kategorie spadal. Celkem bylo asi 200 lidí obviněno z čarodějnictví, včetně samotného Coreyho.
Byl svolán zvláštní soud, který měl řešit příliv obvinění, a Corey byl souzen. V tu chvíli měl dvě možnosti: buď se přiznal k vině a měl velkou šanci být odsouzen u klokaního soudu, nebo vůbec nepřistoupit k vině a odmítnout se postavit před soud. Corey také věděl, že pokud zvolí druhou možnost, soud nařídí, aby byl tlačen v naději, že podá dohodu. Coreymu to bylo jedno. Zvolil druhou možnost a rozhodl se stát pevně a zemřít s důstojností, přičemž zároveň nechal své živé příbuzné ponechat si jeho pozemky.
Massachusettská historická společnost má hrůzný popis toho, co se stalo potom:
Giles byl požádán, aby se svlékl naha a lehl si na zem obličejem nahoru. Na něj pak byla položena dřevěná deska a na ni jeden po druhém šerif George Corwin umisťoval velké kameny. Po dvou dnech tohoto mučení, během nichž Giles mlčel a nikdy nekřičel, byl požádán, aby prosil. Giles nechtěl, aby mu byl majetek zabaven, a proto nikdy nepřiznal žádnou stranu. Třetího dne, 19. září 1692, zemřel na smrt utlačením.
Jeho poslední slova byla: „Více váhy.“ Coreyho smrt tiskem nakonec pomohla změnit pohled na procesy čarodějnic v Salemu.
„Osvícenská éra“ v Anglii přinesla nový pohled na praxi drcení. Ačkoliv byla tato praxe legální na počátku 18. století, nakonec byla v roce 1772 zakázána.
Ale i přes milosrdný konec praxe tu byl háček. Tím, že byl trest pro pressing zakázán, byl vězeň, který odmítl přiznat vinu, automaticky shledán vinným, což odpovídá odsouzení. Proto už nemohl být majetek obviněného ponechán „v rodině“.
V Anglii byl odsouzený zločinec vystaven konfiskaci — to znamená, že koruna mohla odebrat jakoukoli půdu, kterou zločinec vlastnil, čímž jeho rodina zůstala bez prostředků. Ale dříve, pokud obviněný zemřel během hrůzného procesu rozmačkání nebo utlačování k smrti, rodina si mohla svůj majetek ponechat.
Zdroj: ATI, Titulní obrázek: Wikimediac Commons / A.F. Pannemaker, after E. Bayard after L. Rousselet, Public Domain
