Radmila celý život bydlela v domě, který zdědila po svých rodičích. Myslela si, že i její děti se o něj budou s láskou starat. Nakonec na jeho údržbu zůstala sama.
Celoživotní bydliště
„V tomto domě jsem bydlela od malička. I když jsem se vdala, stále zde bylo dost místa pro nás i pro rodiče. Mám zde kamarády, se kterými jsme společně vyrůstali i zestárnuli. Někteří už se na nás bohužel dívají z nebe. Nikdy jsem si nedokázala představit žít na jiném místě,“ říká paní Radmila.
Fotka od Benjamin Balazs z Pixabay.
Na kraji města, všude blízko
„Náš dům stojí na místě, které má ideální pozici. Jsme sice ve městě a máme vše poblíž, ale zároveň se vilka nachází na jeho okraji, kde není téměř žádný provoz. Pamatuji si, jak tudy šly proměnlivé dějiny, i jak se zde měnily okolní rodiny,“ vzpomíná Radmila.
Dcera bydlí daleko
„Děti již samozřejmě mají svůj život. Dcera se odstěhovala do Itálie a s vnuky se vidím jen jednou za rok, loni kvůli pandemii nepřijeli vůbec. Po ní samozřejmě nemohu chtít, ať mi chodí pomáhat s úklidem nebo se zahradou,“ dodává Radmila.
Syn ani vnuci zájem nemají
Syn paní Radmily bydlí ve vedlejším městě. On ani jeho synové ale nemají zájem, aby ve volných chvílích jezdili udržovat rodinnou vilku. „Mají svůj život a celou dobu mě přemlouvají, ať jdu do pohodlí bytu. Sama už na zahradu ani dům nestačím. Již mnoho let mi říkají, ať se odstěhuji do klidného bytu a ať si peníze z prodeje domu užiji pro cestování a péči sama o sebe.“
Radmila si ale neumí představit, že by rodný dům opustila. „Nakonec jsem si zlomila nohu v krčku a mám potíže s chůzí. Souhlasila jsem, že si najdu byt. Nyní jedu do lázní, odtud už se zřejmě do svého domu nevrátím. Ani nevím, jak si sbalím všechny věci.“
Fotka od Hans Braxmeier z Pixabay.
Zdroj: Redakce. Náhledový obrázek: Gettyimages
Článek vychází z příběhu zaslaném naším čtenářem. Z důvodu ochrany soukromí nebudeme uvádět skutečná jména. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
