Joe O’Donnell, muž, který pořídil tuto fotografii v Nagasaki, byl vyslán americkou armádou, aby zdokumentoval škody způsobené japonské domovině nálety zápalných a atomových bomb.
Během následujících sedmi měsíců, počínaje zářím 1945, cestoval po západním Japonsku, zaznamenával devastaci, odhaloval situaci obětí bomb, včetně mrtvých, zraněných, bezdomovců a osiřelých. Obrazy lidského utrpení byly vryty jak do jeho negativů, tak do jeho srdce.
Na fotografii stojí chlapec vzpřímeně, protože splnil svou povinnost tím, že přivedl svého mrtvého bratra na kremační místo. Stát v pozoru byl zřejmý vojenský vliv. Pohled na chlapce, který nese svého mladšího sourozence na zádech, udržuje ztuhlý horní ret, snaží se být statečný, je srdcervoucí. Ztělesňoval ducha poraženého národa.
O několik let později Joe O’Donnell mluvil s japonským tazatelem o tomto obrázku:
„Viděl jsem asi desetiletého chlapce, jak jde kolem. Na zádech nesl dítě. V té době jsme v Japonsku často viděli děti, které si hrály se svými malými bratry nebo sestrami na zádech, ale tento chlapec byl jasně jiný. Viděl jsem, že sem přišel z vážného důvodu. Neměl na sobě boty. Jeho tvář byla tvrdá. Malá hlavička byla nakloněna dozadu, jako by dítě tvrdě spalo. Chlapec tam stál pět nebo deset minut.“
„Muži v bílých maskách k němu přistoupili a tiše začali sundávat provaz, který držel dítě. Tehdy jsem viděla, že dítě je už mrtvé. Muži drželi tělo za ruce a nohy a položili ho na oheň. Chlapec tam stál rovně, aniž by se pohnul, a pozoroval plameny. Kousal se do spodního rtu tak silně, že se leskl krví. Plamen hořel nízko jako slunce zapadající. Chlapec se otočil a mlčky odešel.“
zdroj: rarehistoricalphotos.com, Titulní obrázek: Pixabay.com/WikiImages
