V roce 1946 přesně předpověděli výsledky voleb v Československu. Příběh nadaných úředníků, kteří byli státem šikanováni a pronásledováni, protože znali informace, které se politikům nelíbily

„Máme pro vás úkol. Tentokrát takový, že bude nutné pečlivě dbát všech našich pokynů. Pokusíme se totiž předpovědět výsledek voleb.“

Těmito slovy začíná dopis zaslaný v dubnu 1946 dobrovolníkům, kteří se chystali sbírat data pro první průzkum volebních preferencí v Československu.

Výsledek prvních parlamentních voleb po skončení druhé světové války a posledních svobodných voleb před nástupem komunismu byl předpovězen s pozoruhodnou přesností. Výzkumníci již několik týdnů před volbami věděli, že komunisté drtivě zvítězí.

První průzkumy byly primitivní – milionům lidí byly rozeslány pohlednice s žádostí, aby označili, koho budou volit, a poslali je zpět. Tato metoda byla drahá a nepřesná. Ne každý si mohl pořídit poštu a ne každý byl ochoten vrátit poštou zaslaný hlasovací lístek. To značně zkreslilo výsledek hlasování.

Zlomovým bodem byly americké prezidentské volby v roce 1936. Na základě průzkumu veřejného mínění, kterého se zúčastnilo 2,3 milionu Američanů, se očekávalo vítězství Alfreda Landona. Opak se stal skutečností a prezidentem se stal Franklin Roosevelt.

Rooseveltovo vítězství však správně předpověděli tři výzkumníci. Pomocí statistických metod a na mnohem menším vzorku lidí. Mezi nimi i statistik George Gallup, jehož jméno se tím proslavilo. Jeho metoda průzkumu veřejného mínění se na přelomu 30. a 40. let 20. století dostala do Francie a Velké Británie.
V Británii se Gallupově metodě podařilo správně předpovědět vítězství labouristů ve volbách v roce 1945. V zásadě se podle Gallupových zásad provádějí osobní průzkumy dodnes. Odhad se provádí na základě vzorku, který odráží třídní a demografické složení společnosti.

Přestože Československo zažilo v meziválečném období čtvery svobodné a konkurenční parlamentní volby – a znatelný rozvoj společenských věd -, odhadování volebních výsledků nebo zjišťování volebních preferencí nemělo v novém státě tradici. Jedinou výjimkou byly redakční tipy v novinách doplněné tipy čtenářů.

Jak je tedy možné, že necelý rok po válce a obnovení Československa už někdo prováděl tak precizní sondy?

Je to především díky neobyčejnému příběhu Čeňka Adamce, který pocházel z Ivančic u Brna. Těsně před druhou světovou válkou vystudoval v Praze sociologii a politologii u významného meziválečného sociologa Jana Mertla. Na jeho vědeckém pracovišti pak nějaký čas pracoval.

Po nacistické okupaci Čech a Moravy se Adamec rozhodl emigrovat. Jeho cesta do Francie začala nešťastně a na čas skončil v maďarském vězení. Když se dostal do Francie, skončil opět ve vězení. Podařilo se mu tam však vstoupit do československé zahraniční armády, s níž se později po německé ofenzivě musel stáhnout do Velké Británie.

Ani jako dělostřelec nezanedbával Čeněk Adamec svůj odborný růst při službě vlasti v cizinecké legii. Ve volném čase komunikoval s britskou výzkumnou organizací Mass-Observation a studoval zprávy britského Institutu pro výzkum veřejného mínění a odborný časopis Public Opinion Quarterly. Tak se seznámil s Gallupovou metodou, informuje dennikn.sk.

Mezitím v nacisty okupovaném protektorátu spisovatelé Josef Kopta a Vladislav Vančura pravidelně poslouchali vysílání londýnské BBC, které jim pomohlo poznat moderní metody výzkumu veřejného mínění. Byli jimi natolik fascinováni, že souhlasili se založením agentury pro výzkum veřejného mínění v Československu.

Vančura válku nepřežil. V roce 1942 byl nacisty popraven. Po válce se Kopta stal vysokým úředníkem na ministerstvu informací.

Před volbami v roce 1946 zorganizoval dva volební průzkumy. Jeden na konci dubna a druhý v polovině května, dva týdny před volbami, které se konaly 26. května.
Jak je vidět z grafu na začátku článku, jejich druhý průzkum odhadl volební výsledek s obdivuhodnou přesností. Odhadovali 39,6 procenta pro komunisty (KSČM) a 40,2 procenta pro volby. Národní socialisty (ČSNS) odhadovali na 22,5 procenta a ve volbách měli 23,7 procenta. Lidovcům (ČSL) odhadovali 19,2 procenta a ve volbách získali 20,2 procenta a konečně sociálním demokratům (ČSSD) předpovídali 16 procent a ve volbách získali 15,6 procenta.

Vzorek byl reprezentativní podle pohlaví, sociální třídy, věkové skupiny, kraje a velikosti sídla. Díky tomu a díky uchování některých poznámek ústavu v archivu se nyní můžeme podívat například na to, jak vypadala věková a sociální struktura elektorátu tehdejších čtyř českých politických stran.

Dnes je podpora komunistů podvědomě spojována se starší generací, ale před téměř 80 lety tomu tak nebylo. Z hlediska věkové struktury byly elektoráty stran víceméně podobné, ale voliči komunistické strany byli nejmladší. K vítězství ve volbách v roce 1946 nakonec komunistům poněkud pomohl i fakt, že věk aktivní volební účasti byl před volbami snížen z 21 na 18 let.

Výraznější rozdíly ve složení elektorátu jsou patrné z hlediska sociálních vrstev. Je zřejmé, že komunisty podporuje především nejnižší sociální vrstva, tedy dělníci.

Bohužel tato sonda byla provedena pouze na území Čech, Moravy a Slezska. Chybí v ní zastoupení voličů na Slovensku. Výsledky sondáže jsou tedy srovnávány i s volebními výsledky za českou část Československa.

Po obnovení Československa po druhé světové válce mělo Slovensko specifické postavení. Vedle československé vlády v Praze existoval také bratislavský Sbor pověřenců, což byl jen jiný název pro faktickou slovenskou vládu. Kromě pražského československého ministerstva informací existovalo také slovenské ministerstvo informací v Bratislavě.

ÚVVM fungoval pod československým ministerstvem informací. Chtělo provádět výzkum s celostátní působností a snažilo se zřídit pobočku v Bratislavě. Narážel však na kompetenční nejasnosti i na politické a akademické spory.

Zajímavé na této mimořádně přesné volební předpovědi je, že byla známa jen úzkému okruhu lidí a nebyla před volbami zveřejněna. O důvodech jejího nezveřejnění kolují mýty. Například, že výzkumníci nechtěli strašit veřejnost, že komunisté volby vyhrají, nebo že komunistické vedení ministerstva nechtělo předvolební průzkum zveřejnit s odůvodněním, že strach z vítězství komunistů dožene ostatní kandidující strany.

Archivní dokumenty tento mýtus vyvracejí. Za prvé – výzkumníci se v anketě mimo jiné ptali lidí, která strana vyjde z voleb jako nejsilnější. Celých 48 procent respondentů očekávalo vítězství komunistů. Jejich volební vítězství předpovídalo 19 procent příznivců lidové strany, 23 procent národních socialistů, 39,5 procenta sociálních demokratů a 89,5 procenta voličů komunistické strany.

V situaci, kdy téměř polovina obyvatel očekává vítězství komunistů, by zveřejnění výsledků průzkumu pravděpodobně nepřineslo tak převratné poznatky, které by mohly otřást jejich volebním vítězstvím.

Za druhé, výzkumníci ve výzkumné zprávě přesvědčivě popisují důvody nezveřejnění. Nebyli si svými výsledky zcela jisti. Během války nebylo provedeno žádné sčítání lidu a to poslední – z roku 1930 – již bylo zastaralé. Během války a po ní došlo ve společnosti ke znatelným změnám – mnoho lidí zahynulo ve válce a židovská komunita byla téměř zcela zdecimována. Němci byli zase bezprostředně po válce z velké části násilně odsunuti do Německa a Rakouska. Badatelé v té době neměli k dispozici spolehlivé referenční údaje o společnosti a byli si toho dobře vědomi.

Dalšími důvody pro nezveřejnění údajů bylo to, že údaje sbírali málo zkušení a nevyškolení dobrovolníci, a konečně se výzkumníci obávali, že strach lidí odpovídat pravdivě, pramenící z životu nebezpečných zkušeností s vyjadřováním názorů během nacistické okupace, by mohl ovlivnit jejich výsledky.

Při prvních volbách chtěli výzkumníci jednoduše otestovat spolehlivost své metody. Proto předpovědi protokolárně uložili do notářské kanceláře a po volbách je zveřejnili. Jejich výkon sklidil velký obdiv a zájem médií. Výzkumný tým byl pozván odstupujícím premiérem Zdeňkem Fierlingerem (ČSSD) a později jejich práci ocenil i nový předseda vlády Klement Gottwald (KSČM) v rozhovoru pro svůj časopis Veřejné mínění.

V anketě před volbami v roce 1946 stojí za zmínku také otázka, čí program považovala veřejnost za nejlepší. Dvě nejsilnější strany, KSČ a KSČM, byly rozhodnuty, že je budou volit i lidé, kteří jejich program za nejlepší nepovažovali.

Již koncem čtyřicátých let Adamec upozorňoval sociologickou obec, že nejdříve lze předpovídat výsledky voleb týden nebo dva před volbami. „Protože mentální proces předvolebního rozhodování je značně složitý, vznikají pochybnosti, zda a kdy je oprávněná předpověď na základě volebních záměrů zjištěných jeden nebo dva týdny před volbami,“ vysvětloval v Sociologickém Revue.

Výzkumníkům z ÚVVM usnadnila jejich odhad skutečnost, že počet stran byl omezen na čtyři v české a čtyři ve slovenské části republiky, volební účast byla povinná a pouze 6,8 % respondentů neodpovědělo nebo nedokázalo odpovědět na otázku, koho by volili. Nemuseli se tedy potýkat s problémem nevoličů či nerozhodnutých voličů.

Průzkum se také ptal, zda je počet stran dostatečný. Až 58 % respondentů bylo spokojeno se systémem čtyř stran.

Za zmínku stojí také otázka důvěryhodnosti. Jedná se o unikátní informaci o popularitě a známosti současných politiků, například komunistických.

Výzkumníci měřili důvěryhodnost jinak, než se to dělá dnes. Ptali se respondenta na jedno až tři jména politiků, kterým důvěřuje. Prezidenta Edvarda Beneše uvedlo celých 80 procent respondentů. Nejmocnější muž v zemi – komunista Klement Gottwald – se tak velké popularitě netěšil, neuvedlo ho ani 20 procent respondentů.

zdroj: Wikipedia, Dennikn, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/digitalniknihovna.cz, Public Domain