„Vzali jsme se ve dvaceti. Oba ze stejné malé vesnice. Znali jsme se od dětství, naše rodiny taktéž. Nejdříve jsme spolu kamarádili, pak spolu začali chodit a pak se vzali. Moc jsem ho chtěla „urvat“ a taky se mi to povedlo. Neměla jsem to lehké, vesnická děvčata po něm pásla ve velkém stylu. Já zvítězila.“
Se svým životním příběhem se naší redakci svěřila paní Zina z malého města na severní Moravě. Redakce zná celé jméno paní Ziny, ale na její přání ho nebudeme zvěřejňovat. Jistě se v jejím příběhu pozná více našich čtenářů.
Postupně se nám narodily tři děti. Život byl velký fofr: stavěli jsme ve vedlejším městě, oba chodili do práce, do toho tři děti, peněz nebylo nazbyt. Jak jsme pořád tak kmitali, pouze jsme se míjeli. Když bylo trochu volna, jeli jsme s dětmi na výlet nebo pomáhali babičkám v hospodářství. Takže vlastně žádné volno nebylo. Naše komunikace se v tom fofru scvrkla na čistě provozní věci ohledně domácnosti, domu, školek, škol, oprav, stárnoucích rodičů a peněz. Na nic jiného nebyl čas. Z dnešního pohledu vidím, že ani nálada, chuť, natož energie. Zvykli jsme si na to a řešili vše v poklusu bez pohlazení, společného relaxu, bez hezkých slov, kromě nejnutnějších děkuji a prosím…
Ani s dětmi jsme příliš nehovořili. Co se týkalo učení, domácích úkolů, to ano – vše měly v pořádku, dobře se učily. Hodně sportovaly, byly často z domu na trénincích, zápasech, srazech s klubem, často i celé víkendy. Po návratu jsem se zeptala, jak se měly a jaký byl výsledek, a tím to zhruba skončilo. Manžel s nimi probíral sport více, ale jenom sport. Nějak jsme se neptali na jejich tužby, pocity ani trápení. Každý jsme si svoje úspěchy i neúspěchy prožívali tak nějak zvlášť. A roky utíkaly…
Často na mě vykukovalo černé svědomí, že bychom spolu měli více hovořit, ale utěšovala jsem se tím, že naše rodina funguje dobře, že jsme děti vychovali dobře a že se máme rádi. Takže asi tak nějak za tři – dobře.
Na stará kolena vidím, že jsme udělali s manželem chybu, že jsem já udělala chybu. Jsme sami v domě, vnoučat máme dost, pravidelně k nám jezdí, máme se dobře. Jen opět mlčíme, raději koukáme na televizi a posloucháme rádio. Asi abychom vyplnili ticho. Manželovi vyhovuje. Mně někdy, ale vlastně si musím přiznat, že mi celý život komunikace – taková ta bližší, otevřenější, intimnější, sdílející… – chyběla. Když jsem to dříve chtěla změnit, začala jsem rodinu tlačit k častější komunikaci, ke svěřování, ale po nějakém čase se vše vrátilo do starých kolejí.
Neznamená to, že bychom celý život mlčeli, to ne, ale nehovořili jsme tak nějak z hloubi našich duší, neotvírali jsme se sobě navzájem, nesdíleli jsme. Dovedu si přiznat, že největší chyba je ve mně, matce, která má vytvořit teplo rodinného krbu, pohodu a pocit blízkosti rodičů a dětí. Selhala jsem, ale nějak mi to nešlo. Sama jsem to v dětství nezažila, proto jsem asi nevěděla, jak do toho. Bylo mi trapné! být na svoji rodinu příliš milá a objímat je a říkat jim láskyplná slova, i když jsem k nim cítila velkou lásku.
Nyní vím, že naší neosobní komunikací trpíme všichni. Děti si alespoň našly vesměs pohodové partnery, kteří jim alespoň trochu „vynahradí“ tu nenahraditelnou potřebu, která v naší rodině nebyla naplněna…
Zdroj: Autorský článek. Náhledová fotografie: Pavel Danilyuk z Pexels
