Z historie dnes víme, že počátky gynekologie byly bolestivé a krvavé: Vyšetření zahalených pacientek a pokusy na otrokyních…

Kolik žen a dětí zbytečně zemřelo? Tuto otázku si mnozí odborníci kladou dodnes. Gynekologie jako obor nemá příliš dlouhou historii. Od nepaměti byly ženské nemoci, těhotenství a porod ženskou záležitostí a muži k tomuto tématu neměli přístup. A protože první lékaři byli muži – vznikl problém.

Už naše prababičky využívaly služeb porodních bab, které si své znalosti předávaly ústně z generace na generaci. S medicínou však neměly mnoho společného. První studovaní porodníci byli známí už v 16. století, ale byli to většinou teoretici. Ženské tělo jako takové bylo v minulosti považováno za hříšné.

„Co se dalo tímto způsobem zjistit například o změnách vnitřních pohlavních orgánů? To nevíme,“ cituje polské vydání časopisu Newsweek Jurgena Thornwalda, autora knihy o prvních gynekolozích. V té době neexistovala znalost hygieny, lékaři si nemyli ruce, a tak se velmi často stávalo, že zanesli bacily tam, kde původně nebyly. Mnoha ženám tak spíše uškodili, než pomohli.

Jeden z prvních moderních gynekologů Robert Latou Dickinson, který zemřel v roce 1950, byl přesvědčen, že nejvíce škodí moralistická svědomitost. Krátce před svou smrtí prohlásil: „Četl jsem statistiku, že 75 % žen se bez ostychu svléká, když sedí na gynekologickém křesle. Za pár let to bude devadesát procent. Ale nezapomínejte, že to přišlo příliš pozdě a že celé hřbitovy by mohly být plné žen a dětí, které zemřely proto, že jsme příliš dlouho a příliš často podřizovali roli lékaře diktátu takzvané veřejné morálky.“

Experimenty na figurínách a lehkých ženách

Jedním z takových případů byl traumatický porod Vicky, dcery anglické královny Viktorie, která v roce 1859 nedokázala porodit následníka německého trůnu. Než k jejímu lůžku dorazil tehdejší ředitel berlínské kliniky Eduard Martin, byla už několik hodin v agónii. Oblečená a přikrytá princezna se koupala v potu. A přestože se porodníkovi Martinovi podařilo přivést na svět jejího syna, nezůstalo to bez následků.

Zesnulý německý císař Vilém II. měl kvůli tomu částečně ochrnutou ruku. Thornwald nahlas uvažuje, že kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se lékař mohl dívat. První odvážlivci mezi lékařkami dobře věděli, že zkoumáním pod peřinou toho mnoho nezjistí. Jedním z prvních takových porodníků byl William Smellie, který si v roce 1739 otevřel praxi v Londýně.

Začínal tím, že vyráběl panenky v životní velikosti ze dřeva, kostí a mýdla. Mezi vnitřnosti zvířat umístil kožený váček, který naplnil červeným vínem – to měla být děloha. Podle potřeby ji mohl upravovat vypouštěním obsahu. Dobře však věděl, že figuríny mu stačit nebudou; pro svůj výzkum potřeboval skutečné případy. Proto za 5 šilinků nabízel takzvané lekce porodnictví.

Lovil v těch nejšpinavějších vodách, jeho prvními pacientkami byly ženy z nejnižších vrstev – žebračky a prostitutky.

Jeho poznatky však byly fascinující a brzy začal o tom, co objevil, publikovat. Nesetkal se však se souhlasem svých tehdejších současníků. Obviňovali ho z bezbožného obnažování žen. „Manželé by měli nastražit uši a představit si shromážděný dav mladých mužů, když je posvátná část ženského těla vystavena jejich chlípným pohledům,“ rýpl si jeho kolega doktor John Blunt z Londýna.

Také další lékaři byli pobouřeni jeho údajným vzbuzováním chtíče u mladých mužů a nestydatým zacházením se ženami. Smellie se však nenechal odradit a po tisících porodů věděl o tomto tématu více než kdokoli před ním. Jeho práce byla rozsáhlá – čítala tři svazky.

Dalším zajímavým průkopníkem byl německý profesor porodnictví Benjamin Osiander, který se stal ředitelem porodnice v Göttingenu. Po roce 1800 bylo v módě, že knížata a potentáti budovali kliniky pro chudé ženy. Často se však jednalo pouze o zástěrku. Dámy z vyšších vrstev, které nosily pod srdcem nemanželské děti, potřebovaly diskrétní místo, kde by mohly porodit plody své nečisté lásky. Také Osiander měl zvláštní vchody do své kliniky a tajné porodní sály poblíž své kanceláře. Dokud se svých rodiček neptal na podrobnosti, nikdo se nezajímal ani o jeho další aktivity.

I on zpočátku používal figuríny, ale „vylepšil“ je těly mrtvě narozených dětí. Ta měl uložená v alkoholu, ale ani to nestačilo. Chtěl vědět víc. Na klinice určené pro chudé ženy nebylo těžké najít „touchieredamen“, jak se tehdy těmto ženám říkalo. Ochotně se stávaly pokusnými králíky za peníze. Pobouření vyvolal i Američan James P. White v Buffalu, který zorganizoval první veřejný porod. Povolení mu dala šestadvacetiletá Mary Watsonová, která čekala druhé nemanželské dítě a byla ochotna se v zájmu vědy za peníze svléknout.

Operace černošských žen bez anestezie

Jeho kolega v oboru James Marion Sims, který byl nazýván otcem moderní gynekologie, však zašel mnohem dál než k pouhému veřejnému pobouření. Jeho praktiky zvedají lidi ze židlí i dnes. Když byl totiž plantážním lékařem, prováděl výzkum na ženách otroků. Otrokáři potřebovali, aby jejich lidé byli ve stoprocentní kondici, a to se týkalo i žen, jejichž úkolem bylo kromě těžké práce rodit další otroky. Mnohá zranění způsobená znásilněním nebo těžkými porody jim však způsobovala takové problémy, že pro své pány přestávaly být rentabilní.

Simsovy poznatky o diagnostice vezikovaginální píštěle, stavu, kdy moč uniká pochvou, byly na svou dobu průlomové. Sims však ke svému výzkumu využíval otrokyně, které opakovaně operoval bez anestezie. Byl totiž přesvědčen, že černošky necítí bolest. V jeho záznamech jsou uvedeny tři ženy – Lucy, Betsey a Anarcha.

Poslední zmíněnou operoval 30krát a podařilo se mu ji vyléčit. Jeho výzkum trval čtyři roky. Později v roce 1850 otevřel v New Yorku svou první ženskou kliniku, kde pokračoval ve svých kontroverzních praktikách, ale již používal anestezii u bílých pacientů. Podle serveru history.com mnozí jeho současníci i dnešní odborníci tvrdí, že zašel příliš daleko, a označují ho za rasistu. Jeho zásluhou je však vynález předchůdce dnešních gynekologických zrcadel díky ohnuté rukojeti plechové lžičky.

zdroj: history.com, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Carlo Dell’Orto