Třetí zkušenost Hany K. s LSD byla děsivá. Zpočátku byly obrazy, které se jí míhaly před očima, krásné: Fontány barev, pole tulipánů, paví pera. Pak se zbláznili: Příšery, drápy, démonické oči, upíři. Viděla mrtvé krále a žebráky, pohřbené, sežrané červy, poskytující potravu zvířatům a nakonec i dalším lidem. „Představte si nesčetné atomy našich předků v tomto neustálém pohybu!“ zvolala nahlas a popisovala vše, co viděla, jinému pacientovi, který seděl vedle její postele.
Hana měla pohnutý život. Narodila se v roce 1949 a vyrůstala v jižně od Prahy v chudobou sužované rodině. Když byla Hana malá, její otec pil a její zlomyslná matka ji často bila za to, že počůrala postel. Ve škole si jí spolužáci dobírali, že nosí oblečení z druhé ruky, které bylo často vlhké, protože se styděla požádat o svolení jít na záchod. V pubertě byla osamělá a rozzlobená, tak trýzněná živými sny o vraždění svých nepřátel, že požádala o hospitalizaci. V 18 letech se provdala za chlapce, kterého sotva znala, po čtyřech měsících se s ním rozešla a pak se pokusila o sebevraždu spolykáním 30 prášků na spaní.
Hanina existence pak byla sérií otupujících zaměstnání, dalších pokusů o sebevraždu a pobytů v obrovské psychiatrické léčebně Dobřany s 2 000 pacienty jihozápadně od Prahy.
Hausner původně pochyboval, že by jí bylo možné pomoci. Když ale poslouchal nahrávku Hanina třetího sezení LSD, uviděl v něm určitou naději. „Nejvýraznějším aspektem tohoto sezení je její archetypální regrese do říše starověku a k samotným počátkům lidstva,“ napsal později Hausner. „Hana začíná formulovat nový postoj ke smrti a věčnosti.“
Během následujících šesti měsíců Hana podstoupila dalších 20 sezení LSD. Hausner jí řekl, že možná bude potřebovat 60, aby se vyléčila.
zdroj: Wikimedia Commons / Hana Jarošová, CC BY-SA 4.0, Hana K. (vlevo) s básníkem Karlem Šebkem (vpravo) v roce 1970, v době, kdy oba podstupovali LSD terapii v Sadské
Jak podrobně popsala Sarah Marksová a další, psychiatrie v komunistické Evropě nebyla jen poslušným poskokem pavlovovského podmiňování prosazovaného Sovětským svazem. Byla mnohem rozmanitější a komplexnější – a určitě jedna z jejích nejneobvyklejších kapitol se týká užívání LSD psychoterapie v Československu 60. let 20. století, kdy se pokrok této země směrem k humánnější vládě, její rostoucí otevřenost vůči západní Evropě a její vývoj v psychiatrii a farmakologii shodovaly s celosvětovou zvědavostí na psychedelické drogy.
LSD terapie byla v Československu donedávna známa především díky práci Stanislava Grofa (1931–), který působil ve Výzkumném ústavu psychiatrické v Praze, v roce 1967 se přestěhoval do USA a dnes je oslavován jako jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie. Ale desítky dalších českých a slovenských psychiatrů také používaly LSD v psychoterapii a nejoddanější a nejotevřenější z nich byl Hausner, který dohlížel na více než 3 000 sezení s LSD, publikoval výzkum ve více než 100 článcích a knihách, a přesto zůstává do značné míry neznámý, a to i ve své vlasti.
Hausner vyrůstal v Praze jako jediné dítě pojišťovacího úředníka a lékárníka. K léčitelskému umění ho to táhlo brzy: V květnu 1945, během povstání proti okupaci Československa nacistickým Německem, se staral o bojovníky na pražských barikádách. Německo během šestileté okupace uzavřelo české univerzity, takže po válce byla potřeba mladých lékařů akutní a v roce 1948 – ve stejném roce, kdy komunisté převzali kontrolu nad československou vládou – se Hausner zapsal na medicínu na Karlovu univerzitu v Praze. Po promoci v roce 1953 vykonával psychiatrickou praxi na různých místech po celé zemi, včetně dětské nemocnice. Oženil se se Zdenou Procházkovou, lékařskou statistikou, absolvoval základní vojenskou službu a v roce 1958 se vrátil do Prahy, kde pilně pracoval na několika psychiatrických odděleních, často ve stejný den cestoval z jedné nemocnice do druhé.
Hausner se s LSD poprvé setkal při pokusech Jiřího Roubíčka, pravděpodobně v roce 1954. Neurolog Roubíček se zajímal o srovnání vzorců mozkových vln schizofrenních pacientů se zdravými jedinci podstupujícími „modelovou psychózu“ vyvolanou LSD, kterou získal od Sandoze a začal s ní experimentovat v roce 1952.
Na konci 50. let 20. století začal Hausner provádět svůj vlastní lékařský výzkum a publikoval studii o aplikaci nového antipsychotika chlorpromazinu v kombinaci s elektrokonvulzivní terapií (ECT). Stále více se však zajímal méně o biologickou psychiatrii a více o psychoterapii – kontroverzní disciplínu, protože byla často spojována s freudovskou psychoanalýzou, kterou komunisté považovali za nevědeckou, individualistickou a pravděpodobně přiváděla k bankrotu programy národního zdravotního pojištění. V roce 1959 čeští ideologové odsoudili Ferdinanda Knoblocha (1916–2018), přednostu psychiatrie na poliklinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, za to, že obhajoval využití psychoterapie k léčbě neuróz, a Hausner vystoupil na jeho obranu. V časopise Československá psychiatrie Knobloch ujišťoval své čtenáře, že vyvíjí „materialistickou“ psychoterapii s měřitelnými výsledky, a Hausner poskytl přehled současné sovětské lékařské literatury, který ukázal, že ruští lékaři již praktikovali psychoterapii v různých formách, používali sugesci (často s hypnózou) a přesvědčování ve snaze plně pochopit „osobnost socialistického člověka v jednotě se socialistickým prostředím“.
V roce 1956 chemici z Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii v Praze podali patent na nový proces výroby LSD a v roce 1959 ministerstvo zdravotnictví udělilo ústavu povolení začít vyrábět drogu s ochrannou známkou Lysergamid „především pro experimentální účely“. A tak Hausner vymyslel experiment. V roce 1954 R. A. Sandison a další britští lékaři zaznamenali přínosy u neurotických pacientů, kteří dostávali malé až značné dávky LSD (25 až 400 μg nebo mikrogramů) ve spojení s individuální psychoterapií, aplikovanou opakovaně po dobu několika měsíců – metodou, kterou Sandison později nazval „psycholytickou“ terapií. Hausnera zajímalo, zda by to fungovalo ve skupinách. Přes univerzitu se seznámil s Vladimírem Doležalem, lékařem a chemikem se specializací na toxikologii, a navrhli mu užívání LSD v terapeutické komunitě založené Hausnerovým šéfem.
Dokonce i za komunismu byli Češi se „špatnými nervy“ obvykle léčeni koupelemi v opulentních lázeňských střediscích 19. století a Knobloch chtěl dokázat, že dokáže pomoci více lidem s menšími náklady. V Lobči strávilo 15 mužů a 15 žen každý den několik hodin prací na farmě a několik dalších hodin s rehabilitačním asistentem skupinovými diskusemi nebo různými druhy terapie, tvorbou výtvarné či hudební tvorby nebo předváděním událostí ze svého života prostřednictvím psychodramatu či „psychogymnastiky“, neverbálního cvičení zahrnujícího pohyb a pantomimu.
Ve svém experimentu Hausner a Doležal podali 11 neurotickým pacientům 100 μg LSD ve spojení se šesti hodinami individuální psychoterapie; Sedm z nich dostalo 50 μg a skupinovou terapii a sedm dostalo fyziologický roztok jako kontrolu. Po několika týdnech pacienti, kteří dostávali LSD a individuální terapii, vykazovali největší zlepšení, vykazovali nové poznatky a změnili postoje ve svých vztazích s personálem a ostatními pacienty. Ti, kteří dostávali LSD ve skupině, měli nejhorší výsledky: „Pacienti se více zajímali o své neobvyklé zážitky, než aby je vystavili terapeutickému účinku kolektivu.“ Jednalo se o skromnou studii, ale první o LSD psychoterapii, která se objevila v české lékařské literatuře.
Drogu začali užívat i další čeští lékaři. Stanislav Grof zahájil psycholytickou terapii neurotických pacientů ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v roce 1961 a v témže roce úřady schválily Lysergamid pro ambulantní psychiatrii a povzbudily další lékaře po celém Československu, aby jej testovali ve svých vlastních ordinacích. Individuální psychoterapie se rozšířila a brzy bylo možné diskutovat o konceptech, které byly v podstatě freudovské: V roce 1963 Hausner a Doležal publikovali v časopise Czechoslovak psychiatry pozoruhodnou příručku o halucinogenech, v níž citovali tvrzení západoněmeckého psychiatra Hanscarla Leunera, že takové drogy „znovu probouzejí psychickou dynamiku“ tím, že vyvolávají „věkovou regresi jdoucí do prvních let života; „znovuprožívání zapomenutých traumatických událostí“ a poskytování „abreaktivního emocionálního uvolnění s následným vhledem“.
Díky tomuto výzkumu Hausner navázal kontakt s Leunerem, který se stal hlavním zastáncem psycholytické terapie poté, co Sandison v roce 1964 přestal používat LSD. Hausner začal publikovat v mezinárodních časopisech, Československo začalo povolovat akademikům cestování do kapitalistických zemí a v srpnu 1964 Hausner shrnul své lobecké dílo na VI. mezinárodním psychoterapeutickém kongresu v Londýně. V roce 1965 československé úřady schválily komerční výrobu LSD a Hausner napsal článek – publikovaný v angličtině – pro státní farmaceutickou exportní firmu, ve kterém poznamenal, že lysergamid je k nerozeznání od produktu Sandoz a popsal jeho účinnost v ambulantní psychiatrii. Provedl 104 sezení s 65 pacienty v dávkách 50 až 300 μg a zjistil, že LSD je „cenným prostředkem k prohloubení a urychlení psychoterapie“.
Psychiatrická klinika na Sadské, městě s 3 000 obyvateli 40 mil východně od Prahy, se skládala z dvojice dvoupodlažních pavilonů, které byly původně postaveny ve 20. letech 20. století jako útočiště pro zaměstnance pošty, aby si užili nedaleké jezero a minerální lázně nebo se prošli podél Labe a kerskými lesy. Aby uspokojilo rostoucí poptávku po psychiatrické péči, získalo zařízení ministerstvo zdravotnictví a v roce 1962 začalo přijímat pacienty. Na podzim roku 1965 však vedoucí lékař Sadské ztrácel zrak. Klinika byla přidružena k lékařské fakultě Univerzity Karlovy, a tak Hausner, kterému bylo tehdy 36 let, dostal práci a rychle provedl změny.
Pavilon A zůstal věnován standardní psychiatrii pro hospitalizované pacienty trpící problémy od hysterie až po psychózu. Hausner však nechal pavilon B přestavět na otevřené oddělení, aby vyhovoval terapeutické komunitě. Vybral asi 50 hospitalizovaných pacientů, kteří měli zůstat šest až osm týdnů, a z nich vybral jednu nebo dvě skupiny po 12 až 14 pacientech, o kterých se domníval, že budou mít největší prospěch z LSD, aby zůstali šest měsíců.
Lék byl obvykle podáván injekcí, aby se kontrolovala dávka, a před snídaní, aby pacienti neměli hlad uprostřed cesty. Sezení probíhala v pokojích pacientů – LSD skupiny byly v přízemí – a pacienty doprovázela chůva. Ambulantní pacienti přicházeli do Sadské také na „víkendovou terapii“, podstupovali LSD a individuální či skupinovou analýzu a v pondělí se vrátili do práce. Stejně jako hospitalizovaní pacienti i tito návštěvníci podstoupili desítky ošetření: jeden 42letý muž dostal 300 μg 37krát za 18 měsíců.
Napsal také podrobné pokyny pro personál. Sestry měly dohlížet na pacienty, kteří vyplňovali četné dotazníky, provádět uměleckou a pracovní terapii a sedět s pacienty během sezení s LSD.
LSD terapii v Sadské výrazně ovlivnil také Zbyněk Havlíček (1922–1969), psycholog a surrealistický básník, který v 50. letech působil v dobřanské psychiatrické léčebně a v době Hausnerova příchodu byl v Sadské. Havlíček, fascinovaný psychoanalýzou, považoval LSD za „zázrak“ ve srovnání s drogami otupujícími mysl vydávanými většinou psychiatrů a vedl mnoho raných psycholytických skupin na Sadské, kde vedl rozhovory s pacienty, kteří měli halucinace.
Nejzásadnější spor mezi lékaři však nastal o to, jak by měla být léčba LSD vedena. V roce 1967 získal Grof stipendium pro práci v baltimorské státní nemocnici Spring Grove, která používala „psychedelickou“ terapii a podávala alkoholikům jednu obrovskou dávku LSD (400 μg nebo více), aby navodila duchovní zážitek, který jim změnil život. Grof si začal myslet, že evropští zastánci psycholytika jsou na špatné cestě: opakovaná psychoanalytická sezení byla časově náročná a nedokázala pochopit hluboké pocity smrti ega, znovuzrození nebo kosmické jednoty, které pacienti s LSD často zažívali při vyšších dávkách, což podle něj mohlo být prospěšné. Havlíček z toho nic neměl: tvrdil, že psychedelický zážitek je v podstatě narcistický a typicky americký – ústup do „luxusní dělohy“, poskytující pocity božského povznesení, ale společensky bezcenný, oddělující pacienta od reálného světa, kde jeho problémy začaly a kde se musí naučit přežít.
Když Hana K. v roce 1970 přijela do Sadské, strávila čtyři měsíce na skupinové terapii, zatímco ji Hausner vyšetřoval. Odpovídala na dotazníky a psala autobiografii, četla knihy Freuda a Ericha Fromma a účastnila se diskusí o vztazích – mnozí pacienti byli mladí a měli rodinné konflikty, protože jim stát nepřiděloval vlastní byty, pokud nebyli ženatí. Poté Hana začala s léčbou LSD a sdílením práce a zkušeností s ostatními pacienty si poprvé v životě našla přátele.
Po 22 sezeních Hausner usoudil, že se Hana zlepšila natolik, že se mohla připojit ke skupinovému psycholytickému sezení. Ačkoli jeho raný výzkum naznačoval, že skupinová sezení LSD mají malou hodnotu, Hausner zjistil, že nízké dávky drogy pomohly některým pacientům vidět jejich vlastní „chybné, nevyrovnané chování“ při interakci s ostatními. Hana dostávala 100 μg s polovinou pacientů ve svém souboru. Zpočátku to byl nepříjemný zážitek, jako by ji sledovali na jevišti. Brzy se ale členové komunity začali mezi sebou násilně hádat – a Hana byla zaplavena empatií.
„Začínám lidem rozumět a navazovat k nim vztah,“ zapsala si Hana do deníku. „Vidím a chápu důvod věcí, které dělají, a už je nenávidím! Chudák doktor. Má tolik dětí. Jak se s tím vším může vyrovnat?“
Po invazi v roce 1968 trvalo nové československé vládě podporované Sovětským svazem několik let, než nahradila klíčové představitele tvrdými komunisty, a během této doby byl Hausner schopen pokračovat v terapii LSD. K Sadské se připojili nováčci, včetně psychoanalytičky z Polska a skupinového terapeuta z Barcelony, a cizinci pokračovali v prohlídkách kliniky – R. A. Sandison ji navštívil v roce 1970 – ale stále častěji ze sovětského bloku, zvědaví na metody, které jsou v jejich vlastních zemích nedostupné. „Zjistili jsme, že váš systém kontaktování LSD skupiny je velmi fascinující,“ napsali dva polští psychologové do knihy návštěv Sadské po několikatýdenním pobytu v létě 1969. „Zaznamenali jsme skvělé výsledky. Sami jsme LSD užívali a zažili jsme, že velmi pomáhá při urychlení psychoterapie. Rádi bychom zprostředkovali psychoterapii LSD skupiny v Polsku.“
Na prestižním Collegium Internationale Neuropsychopharmacologicum, které se konalo v Praze v roce 1970, hovořil o „terapeutickém a nelegálním užívání lysergamidu“: Po asi 3 000 sezeních s 300 pacienty v Sadské uvedl, že celkový zdravotní stav se zlepšil u 60 procent z nich a spokojenost se životem se zvýšila u 70 procent. „Nikdo z těchto 300 pacientů si na LSD nezvykl,“ tvrdil. Distribuce drogy byla pod „přísnou vládní kontrolou“ a „nebylo pozorováno žádné zneužití“. Ale on plaval proti proudu. V únoru 1971 přijalo 34 zemí Úmluvu OSN o psychotropních látkách, která klasifikovala LSD jako zneužívanou drogu bez terapeutické hodnoty. Československo bylo pouze pozorovatelem, ale Sovětský svaz se brzy připojil a Sadská se dostala pod drobnohled.
Po mnoho desetiletí, dokonce i po pádu komunistického režimu v roce 1989, se české lékařské autority bránily jakýmkoli řečem o oživení terapie LSD a těch několik málo lékařů, kteří se o drogu zajímali, se omezilo na provádění studií na zvířatech. Možnosti se však začínají znovu otevírat. Pražští psychiatři studují neurobiologické účinky psilocybinu – v apartmá navrženém tak, aby připomínalo Hausnerovu ordinaci v Květech – a založili soukromou kliniku nabízející ketaminem asistovanou psychoterapii, první ve střední Evropě, i když tato léčba zatím není hrazena z českého zdravotního pojištění.
Hausnerova korespondence, spisy pacientů a stovky uměleckých děl jsou uloženy v archivu Akademie věd ČR, ale v současné době jsou veřejnosti nepřístupné. Díky rostoucímu zájmu o psychedelika konečně vyšla kniha, kterou Hausner napsal v roce 1997 o psycholytické terapii v Sadské, ale abych si udělal úplnější obrázek o tom, co se na klinice dělo, vyhledal jsem i lidi, kteří tam byli. Na klinice pracovalo nebo se školilo asi 30 psychiatrů a psychologů; S mými kolegy jsme dělali rozhovory s devíti z nich, a zatímco mnozí říkali, že Hausner byl vynikající administrátor a psychiatr, také říkali, že LSD „neurychlilo“ psychoterapii, protože tolik času bylo stráveno sezeními a analýzou zkušeností pacientů. Několik z nich uvedlo, že terapeuti byli ohromeni množstvím materiálu, který LSD evokovalo, a Hausner se snažil dělat příliš mnoho: Mnoho pacientů s LSD trpělo neurózami nebo depresemi, ale stavy jiných se pohybovaly od alkoholismu přes schizofrenii až po psychopatii. Vyzpovídala jsem také pět sester ze Sadské, všechny říkaly, že to bylo nejzajímavější období jejich kariéry a klinika byla „jako jedna velká rodina“. Pomohla však terapie LSD pacientům? „No, už se nevrátili,“ řekla jedna sestra. „Vrátili se k životu a všechno bylo v pořádku,“ řekl další. „Je pravda, že to byla půlroční léčba. Ale povedlo se, alespoň podle mě.“
Zdroj: thereader, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Hana Jarošová, CC BY-SA 4.0
