„Ať dělám, co dělám, nestačí to.“ Pocit viny a očekávání druhých tlačí na naši výkonnost. Jak to utnout?

Jakýsi vnitřní hlásek, jenž naší mysli našeptává, že všechny zadané úkoly je třeba dokončit, ať to stojí, co to stojí. A pokud ten hlásek neuposlechneme, přichází pocit viny – někdy tak silný, až nás dokáže přesvědčit, že to, co děláme, nestačí, a tak se snažíme pracovat o to víc, a přitom pomalu zapomínáme sami na sebe. Odkud však tahle honba za produktivitou pramení? 

Sociolog Herbert Marcus nám podle ekonomky Bénédicte Bertheové svým marxistickým viděním patriarchální společnosti 50. let názorně ukazuje, jakým způsobem jsme formováni výchovou, jež je založená na poslušnosti. A tak lze říci, že co se v mládí naučíme, to si životem neseme dál: „Od vztahu k otci, učiteli, faráři až po vztah s naším nadřízeným.“ Tento systém vyvíjel v minulosti na jednotlivce tlak, aby pracoval v rytmu, jejž mu diktují stroje.

„Třebaže tempo naší práce již neurčují stroje, onen vnitřní tlak na výkonnost v nás setrvává i nadále, a to do takové míry, že se přetavil do podoby určitého dozoru nad sebou samým.“

Pocit provinilosti jako nezbytné zlo?

„Tendence kontrolovat vlastní výkonnost vychází z pocitu viny. Ten je úzce spjatý s očekáváním druhých: nejprve rodičů, později ze strany různých institucí a skupin, jejichž součástí se stáváme. Obecně vzato máme sklon tato očekávání bezděčně přijímat za svá a chovat se podle nich.“ 

V současnosti se může jednat například o firemní kulturu, tedy pravidla a hodnoty komunikované danou společností, kterých se snažíme držet a se kterými se můžeme ztotožňovat, což vysvětluje, alespoň částečně, ono osobní nasazení, jež do práce vkládáme. „Samotný fakt, že se nepodřizujeme sdíleným hodnotám, v nás totiž spouští pomyslný varovný signál, jakýsi neblahý pocit, který vede k tomu, že své chování raději upravíme,“ popisuje ekonomka.

Prospěšné i škodlivé

Pocit provinilosti je pro život ve společnosti stejnou měrou nezbytný, jako může být nebezpečný. Umožňuje nám totiž dodržovat společenské konvence a pravidla nepostradatelná pro soužití s ostatními. Jenže i zde platí, že nic se nemá přehánět. „Pokud překročíme jakousi pomyslnou hranici, pocit viny nás může začít pronásledovat na každém kroku, způsobit nemalé trápení a skutečně nám uškodit,“ popisuje ekonomka.

Co na to psychologie?

Psychologie práce nám nabízí zcela jiné vysvětlení, a sice nedostatek uznání. Pro seberealizaci máme dvě hlavní oblasti, a to emoční a sociální. Do té sociální spadá mimo jiné naše práce, jež představuje prostředí jako stvořené pro naplňování vlastních ambicí. „V profesní sféře zahrnuje naše snaha o seberealizaci také touhu po uznání, a ta ve firemním prostředí obvykle přichází ze strany nadřízených,“ vysvětluje Marilyne Poirieux, psycholožka specializující se na oblast práce.

Pár tipů, jak se pocitu viny zbavit

• Držte se pracovní smlouvy a popisu práce

Co je uvedeno černé na bílém vymezuje, za jakých podmínek budeme pracovat a co se od nás očekává.

• Stanovte si priority

Zadané úkoly si seřaďte podle jejich důležitosti např. podle tzv. Eisenhowerovy matice, což je časem prověřený nástroj pro organizaci a účelné nakládání s časem. Tato metoda vychází z památné věty pronesené bývalým prezidentem USA, jež zní: „To, co je důležité, je jen málokdy naléhavé, a to, co je naléhavé, je jen málokdy důležité.“

• Ne vždy máme vše pod kontrolou

Letošní výsledky vaší firmy ve světle současné krize a globálního zpomalení ekonomiky zkrátka budou jiné a nelze si to klást za vinu. 

• K práci patří i odpočinek

Typ práce určuje způsob odpočinku. Pekař víc regeneruje tělo, marketér mozek, který potřebuje relax, aby mohl tvořit. Odpočinek nám tak umožňuje zůstat produktivní.

• Smysl hledejte i jinde

Pocit emoční nenaplněnosti vede k přílišnému upnutí se na práci a současně také k většímu sklonu podléhat představě, že náš pracovní výkon je nedostatečný. „Zaměřte se více i na jiné části svého života (přátele, koníčky, různé způsoby vyžití).“

Zdroj: www.welcometothejungle.com. Náhledová fotografie: GettyImages