Eva má dlouhodobé zdravotní potíže, které jí ztěžují život. Její rodina si ale myslí, že své bolesti jen předstírá. Jak na ni pohlíží její rodina?
Život není vždycky fér
„Když jsem měla 42 roků, kouslo mě klíště. Od té doby se můj život otočil vzhůru nohama,“ říká Eva. „Bylo štěstí, že už byly děti samostatné a začínaly svůj vlastní život. Byla jsem v nemocnici, rok jsem nemohla chodit. I když mi boreliózu léčili, větší výsledky a zlepšení se nedostavovalo. Všichni si tak postupně zvykli na to, že mám pohybová omezení.“ Z aktivní ženy se tak stala osoba, která má velká omezení.
Za ten čas zapomněli
„Rodina ale po letech zapomněla, že zdravotní potíže mi zavinilo klíště. Bolesti jsou tak silné, že mám problém usnout. Nejhorší jsou bolesti kloubů, na ně nezabírá opravdu nic. Mám chronickou únavu, jsem malátná. Moje rodina už ale na všechno zapomněla. Není to jako když přijdete o nohu a každý vaše potíže vidí. Tohle je vnitřní záležitost, kterou na mne nikdo na první pohled nepozná. O to těžší to pro mne z hlediska psychiky je.“
Fotka od Pepper Mint z Pixabay.
Vnuci si myslí, že jsem příživník
„Musela jsem si najít zaměstnání, které zvládnu. Pracuji jen několik hodin denně, většinou kvůli bolestem zvládnu jen tři hodiny práce,“ říká Eva. „Neodešla jsem ještě na důchod, abych mohla být finančně soběstačná. I přesto si například moji vnuci myslí, že jsem příživník. Kvůli nedostatku financí mi totiž děti po několik let přispívaly na péči. V očích vnuků jsem babička, která je lenivá. Moc mne tato představa trýzní, protože není pravdivá.“
„Moji vnuci si nemohou pamatovat začátek mé nemoci. Jejich názor jim nechci vyvracet. Je mi ale skutečně líto, že na mě pohlížejí takto. Moc bych si přála, abych na tom byla zdravotně lépe,“ uzavírá Eva.
Zdroj: Redakce. Náhledový obrázek: Getty Images
Článek vychází z příběhu zaslaném naším čtenářem. Z důvodu ochrany soukromí nebudeme uvádět skutečná jména. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
