Televize se v Sovětském svazu poprvé objevila v roce 1934. První televizory měly malé obrazovky s úhlopříčkou menší než 10 centimetrů a vytvářely obraz s vertikálním rozlišením pouhých 30. Videa měla propastnou snímkovou frekvenci pouhých 12,5 snímku za sekundu.
Pravidelné televizní vysílání začalo v roce 1938, ale pokrytí bylo omezeno pouze na dvě největší města, Moskvu a Petrohrad, tehdy známý jako Leningrad.
Po skončení druhé světové války se trh rychle rozrostl a v 50. letech 20. století došlo k jeho explozi. Přítomnost televize v tak chudé zemi, jakou byl Sovětský svaz, udivovala mnoho cizinců, kteří navštívili SSSR během prvních několika let po smrti Josifa Stalina.
Nemáme co do úst, ale máme svoji televizi
Americká novinářka Marguerite Higginsová uvedla, že na předměstí Moskvy viděla televizní antény na dřevěných domech, které byly tak zchátralé, že se doslova nakláněly směrem do bláta kolem. Přesto každá ze dvou rodin, které se tísnily na tom malém prostoru, vlastnila svoji televizi.
Podivný vzhled KVN
Na přelomu 30. a 40. let minulého století se v Sovětském svazu vyrábělo několik modelů elektronických televizí, částečně pod americkou licencí, částečně vyvinutých samotnými Sověty, ale nikdy se nestaly hromadným produktem. A prvním opravdu „oblíbeným“ přístrojem se později stal KVN-49.
Televize, která se stala legendou, byla vyvinuta na Leningradském vědeckém výzkumném institutu. KVN-49 byl vyráběn v různých modifikacích až do roku 1967, ale je stále znám široké veřejnosti kvůli jeho neobvyklému vzhledu.
KVN byl černobílý televizor vyráběný v Sovětském svazu v 50. letech minulého století a první televizor, který byl v zemi sériově vyráběn. Byl to oblíbený model. Za něco málo přes deset let se po celé zemi prodalo přes 2,5 milionu kusů.
Jedním z výrazných prvků televizoru byla velká zvětšovací čočka před obrazovkou. Čočka byla vyrobena z plastu a naplněna čirou kapalinou, například destilovanou vodou nebo glycerolem. Účelem čočky je samozřejmě zvětšovat obrazovku – nešikovné řešení tehdejšího technického a také finančního „omezení“.
Malý přístroj? Nevadí, zvětšíme obraz
Sověti měli velký hlad po televizorech, ale neměli dost peněz na nákup větších přijímačů. Nový televizor stál v 50. a 60. letech 850 až 2 600 rublů, což byl několikanásobek průměrného měsíčního platu i zaměstnanců ve městech.
Sovětská rodina, která byla schopna a ochotna utratit tuto vysokou částku, si obvykle koupila televizor s obrazovkou ne větší než velikost pohlednice. Výrobce před obrazovku připevňoval zvětšovací čočku, která zvětšovala obraz a zvyšovala zážitek ze sledování televize. Za stejnou částku si rodina mohla pořídit jiné domácí spotřebiče, které by jim výrazně zlepšily život, například vysavač nebo ledničku, případně obojí. Přesto se miliony tehdejších spotřebitelů bez ohledu na výši platu, vzdělání a profesi rozhodly pro televizor navzdory jeho ceně, pověsti poruchovosti a omezené a nekvalitní nabídce programů.
Propaganda skrz idiot box
Vláda ráda připojovala masy k tzv. idiot boxu, protože jim poskytoval nesmírně mocné médium k šíření propagandy. Když v roce 1959 vláda zvýšila ceny luxusního spotřebního zboží, televizory z nich byly nejen vyloučeny, ale jejich ceny byly sníženy. O dva roky později vláda zrušila koncesionářské poplatky a samotné vysílání bylo státem výrazně dotováno.
Zdroj: amusingplanet.com, cs.legaltechnique.org. Náhledová fotografie: Expozice Muzea historie Uralmašzavodu v Jekatěrinburgu. Předměty ze sovětského života. Televizní přijímač KVN-49. Autor: Vyacheslav Bukharov – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=118177914
