Současný manžel ji zachránil, když jí velká láska k frajírkovi zkazila život. Vděku se nedočkal, jen ponížení

Pětapadesátiletá Hana byla od mládí velká sportovkyně a taky fešanda. Bylo tedy zřejmé, že se kolem ní točila spousta mládenců, později mužů, především z těch sportů, které provozovala. Ale také odjinud.

Přitahovala je jako magnet svoji štíhlou vysportovanou postavou, věčně opálenou pokožkou, tmavými vlasy a zářícíma flirtujícíma očima. Možná to nedělala záměrně, ale šířila kolem sebe takové zvláštní jiskřivé fluidum. Nebo možná dělala.

Se svým životním příběhem se naší redakci svěřila paní Hana z menšího města v severních Čechách. Redakce zná celé její jméno. Jistě se v jejím příběhu pozná více žen nebo i mužů.

S kamarády chodila pravidelně po zápasech a trénincích do místní restaurace, která se o víkendech pravidelně proměňovala v diskotéku. Tam už od raného mládí vídávala svého idola. Idol byl o mnoho let starší, vysoký, štíhlý, velice pohledný a přitažlivý muž. Bohužel jen napohled. Byl to místní frajer a známá firma, bez řádného vychování a s nepěknou minulostí. Práce mu jaksi nevoněla, ale kšefty s kumpány mu šly dobře. Až tak dobře, že se o nich dozvěděla policie. Odseděl si několik měsíců za finanční podvody, ale zřejmě nenapraven se vracel zpět do zaběhnutých kšeftařských kolejí. Rád popíjel, bavil se, byl středem pozornosti, místní dívky a ženy se mu vrhaly nejen do náruče. A on toho s potěšením využíval.

Když bylo Haně něco málo přes dvacet, byla s partou po sobotním zápase opět na vyhlášené místní zábavě a on tam byl také, jak jinak. Už dlouho po něm pokukovala a čekala na chvíli, kdy on si všimne jí. A té noc si jí všimnul. Ale po svém. Neurvale a s jistotou sobě vlastní, že ona je ta, která ho chce. Tak trochu to byla pravda. Hana posilněná pár sklenkami vína šla společnému setkání naproti. On si byl jistý, že to zase „klapne“. A klaplo. Začali se bavit, on neurvale, ona zářila, dělal si z ní legraci, ona zářila, nebral ji vážně, ona zářila. Večer zakončili spolu, noc také. A několik dalších nocí dopadlo stejně. Hana zářila. Začala chodit jako ve snách. Na tréninky i zápasy. Přestala vnímat realitu, její – nejenom -mozek byl plně zaměstnán novou láskou. Ta láska měla být ta největší a ta pravá, cítila. Ovládl ji citově a vlastně i fyzicky tak, že dosavadní život jí začal být volný a nudný. Trávila čas jen s ním, když ho pro ni měl. Zblbla se do něj jako malá holka. On ze svých kolejí příliš nevystoupil. Tedy trochu ano, nebyla mu lhostejná.

Život se změnil jí, jemu zase tak ne. Ona postupně přestávala být žádanou posilou v týmu, protože byla zjevně mimo, i časově. Z veselé a bezprostřední holky se postupně stávala vystihovaná závislá otrokyně své velké lásky. Sama se přizpůsobovala jemu, aniž by to příliš vyžadoval. Ale když už, tak se nezdráhal. Jel si po svém, ona ho následovala. Ona v sedmém nebi, že on je s ní. Poté otěhotněla. Rozjel se kolotoč hádek a výčitek, proč to nějak neudělala, aby se to nestalo. Tuto „komplikaci“ nečekal. Ale už nebyl zelenáč a bylo mu hloupé se na ni vykašlat, i na dítě. Společné bydlení pro ni bylo vysněným cílem, tak se k tomu postavil čelem a sehnal byt. V něm prožila většinu těhotenství sama. On měl buď „práci“ nebo „si musel odfrknout po práci“. Když se narodil chlapeček, nádherné a roztomilé dítě, vypadalo to, že otec se stane opravdovým otcem. Vydrželo mu to několik měsíců a začal únik. Od zodpovědnosti a stereotypu. Snad ani nechtěl, ale neuměl to jinak. Hádky, itálie, v nejhorším přiletěla i facka, pak bouchnutí dveří.

Zůstala se synem sama, on občas docházel, ale občas se změnilo v málokdy a málokdy ve skoro vůbec. Hana neměla na vybranou a musela makat. Dítě, práce, domácnost. Nic jiného nešlo stíhat. Radost ze syna měla, ale nemohla si ji vychutnat. Svět se jí zhroutil a zklamání ovládalo celé dny. Ale musela se vzchopit, kvůli malému, který byl celý on.

Několikaleté dohady o alimenty a o byt skončily fiaskem. Neplatil na dítě, ani za byt, musela se odstěhovat a spoléhat se jenom sama na sebe. Bez rodičů a sourozenců by to ale nezvládla. Její otec několikrát držel otce jeho vnuka téměř do slova pod krkem. Domluvy nepomohly, výhrůžky nepomohly, soudy nepomohly. Tedy po letech ano. Ale život svobodné matky ji vyčerpával na tolik, že už neměla sílu s ním nic řešit. Myslela si, že udělala za velkou láskou tlustou čáru, za kterou už by jí on neublížil.

Syn nastoupil do školy a zamiloval si veselého pana školníka. Chodil k němu po vyučování se spolužáky do dílny, kde nejdříve jenom koukali a ptali se, později mu i pomáhali. Hana byla ráda, že má malý další fajn mužský vzor a z dílny ho vyzvedávala čím dál častěji. Školník znal příběh mladé dvoučlenné rodinky od chlapce a nebyli mu lhostejní. Chlapec čím dál častěji chodil domů s tím, že má pro maminku tatínka, že je moc hodný a že si přeje, aby u nich bydlel. Hana se tomu ze začátku opravdu ze srdce smála, ale syn jí nedal šanci. Dal je dohromady, ona se nejdříve zdráhala, školník rozhodně nebyl její typ. Naprostý opak jejího typu muže, se kterým by kdy co měla. Syn byl ale neústupný a bral jako hotovou věc, že školník bude jeho nový tatínek. A za pár měsíců byl. Zamiloval se do Hany a snášel jí modré z nebe. O kluka se staral, o domácnost se staral, peníze vydělal, vše doma opravil, zařídil, na rukou by ji i kluka nosil. Toho měl jako vlastního. Byli kompletní rodina, byla i svatba. Po pár letech si chlapce adoptoval, biologický otec nějak přestal jevit zájem, o financích nemluvě.

Chlapec získal otce, Hana pečujícího partnera. Co víc si přát? Ale ona chtěla víc. Postrádala frajera, hrubiána, nezodpovědného a nespolehlivého; toho, který ji stále něčím rajcoval a bez jehož žhavé přitažlivosti, která ji ale stáhla ke dnu, nemohla žít. Nebyla uspokojena. Školník – v té době již manžel – se pro ni a pro chlapce mohl rozkrájet, miloval je a žil pro ně, ji zbožňoval a tolik se jí snažil udělat šťastnou. Léta ho ponižovala, týrala ho svými „migrénami“, komentáři na jeho vzhled, nic neudělal dobře a vše bylo špatně, chtěla ho změnit na přelud z minulosti. Aby byl tak „sexy, tak hrubě sexy jako můj bejvalej“… Bolelo ho každé vyčítavé slovo a každé její odmítnutí, a že jich bylo. Oba si prošli zdravotními problémy, zjevně způsobenými citovým strádáním. On z neopětované lásky, ona z lásky, kterou nenašla jinde. Čas běžel, chlapec dospěl, manžel mírně otupěl, ale trpěl. Stále snášel modré z nebe, ale i ponižování. Hana měla chronické zdravotní potíže. Nepřijala nabízenou pomocnou ruku a srdečnou náruč manželovu, byla tvrdá na sebe i na něj. Po další dlouhé době a jedné ošklivé nevěře přišlo bouchnutí do stolu a ultimátum. Hlasité, chlapské a rozhodné. Nečekala to, ale vlastně právě na tohle čekala celý společný život. Vyříkávání nebylo pěkné, bylo dlouhé, ale pomohlo k záchraně třech osob. Ona ubrala, on přidal. Žijí příjemně, není to nic extra vášnivého, ale klidného. Nelze ale říci, že Hana zapomněla na frajírka, který ji pořád tak přitahoval; nikdy, byl v ní tak zakořeněn, jen ho z pudu sebezáchovy odsunula kousek dozadu. Snad tam zůstane napořád.

Zdroj: Autorský článek. Náhledová fotografie: Sarah Cervantes z Unsplash