Jejich fanoušci a majitelé oceňují nezávislost, eleganci a někdy i tajemnost spolubydlících, kritici si stěžují, že kočka (na rozdíl od psa) je nepředvídatelná, falešná a pokrytecká, vyloženě nevyzpytatelná.
Kořeny tohoto konfliktu sahají daleko do minulosti. Ve starověkém Egyptě byly kočky uctívány jako božstva, ale protože se také objevily v Evropě, měly pochybnou pověst. V dobách středověku a raného novověku, které byly charakterizovány pověrami a náboženským fanatismem, to vedlo ke krutým excesům, které publicista Detlef Bluhm popsal ve své kulturní historii kočky („Katzenspuren. Z kočičí cesty světem“. Gustav Lübbe Verlag, 431 stran). Strach ze zlých sil a samotného Satana tvořil pozadí – a spor o to, co je „čistá“ křesťanská doktrína a co je jen shnilá magie.
Právě tento spor vedl ve 12. století k tomu, že církevní kritici zakládali laická bratrstva na protest proti všemohoucnosti a okázalosti církve. Skupiny jako valdenští, albigenští nebo kataři žili v chudobě, někdy vědomě následovali Ježíšův příklad.
Podle slovníku Grimmů tento původ slova brzy ustoupil do pozadí: „Ale původ musel být brzy zapomenut, slovo bylo uvedeno do nejistého vztahu s kočkou, ďáblovým zvířetem, již ve 12. století.“ Odtud termíny „kočičí víra“ pro pověru nebo „kočičí zlato“ pro bezcenný, lesklý zlatý materiál.
Papež ustanovil svou vlastní autoritu ke stíhání heretiků: obávanou inkvizici. V roce 1224 byl zaveden trest smrti na hranici. Hon na fantazijní postavy původně pohanských pověr, jako jsou čarodějnice, démoni a čarodějové, byl teologicky legitimizován například spisy dominikána Tomáše Akvinského z poloviny 13. století o „existenci protisvěta ďábla a jeho lidských kompliců“. Již v roce 1190 francouzský biskup Alanus ab Insulis uvedl kacíře a kočky do kontextu polemiky proti katarům: „Říká se jim kataři podle kocoura, protože líbají hýždě kocoura. Ďábel se jim totiž zjevuje v podobě kočky, jak sami říkají.“
V roce 1326 papež Jan XXII. nařídil neomezené uplatňování inkvizičního procesu proti údajným čarodějům. Od té doby probíhaly velké hony na čarodějnice po celé Evropě. V polovině 15. století získala inkvizice právo nejen odsoudit, ale také aktivně hledat čarodějnice a čaroděje.
V roce 1484 papež Inocenc VIII. vydláždil cestu pro temné období masových, vražedných čarodějnických procesů se svou „bulou čarodějnic“. Od té doby převládala naprostá svévole, dříve platná procesní pravidla byla hozena přes palubu, mučení bylo povoleno používat bez omezení.
Do roku 1650 bylo podle dnešních odhadů zavražděno půl milionu lidí, většinou žen. A protože Inocenc VIII. prohlásil kočku za „pohanské šelmy spolčené s ďáblem“, nespočet koček také skončilo na hranici. Byly však také upalovány nezávisle na čarodějnických procesech: stvrzenka z roku 1573 dokazuje zaplacení 100 pařížských solů ze státní pokladny za dodávku koček – za oheň sv. Jana. Při stavbě hradů, kostelů a domů byly kočky často zazděny zaživa jako „stavební oběti“.
Mylné přesvědčení, že kočka byla příčinou moru, vedlo k nejhorší evropské epidemii ve 14. století, později známé jako „černá smrt“, která situaci ještě zhoršila: Kvůli masovému zabíjení bylo stále více oblastí, kde kočky již nebylo vidět široko daleko. A ve kterém se v důsledku toho mohly krysy a myši množit bez překážek, ony a jejich blechy byly nositeli morových bakterií.
Kromě pověr byla motivem týrání a zabíjení zvířat také čistá touha po krutosti. Během vystoupení kejklířů nebo dvorních šašků – jejichž šaškovský oděv často obsahoval kočičí kožešinu – byly kočky týrány k pobavení publika.
Podle Bluhma byl pozdější španělský král Filip II. (1527-1598) rozrušen v dopise svému otci Karlu V. o mědirytině, na které hrál na „kočičí varhany“. Neodsoudil však sadismus aparátu, ale že on sám byl podle jeho názoru vylíčen nepříznivě: „Určitě jsem se snažil pobavit tím, že jsem tyto kočky mňoukaly, ale nesmál jsem se. Dělají ze mě zločin ve svém rebelském jazyce, který nazývají novostí a krutostí tohoto klavíru, ačkoli zvířata nemají duši a všichni lidé, ale zejména všichni královského stavu, je mohou používat pro své potěšení až do své smrti.“
Existují však i středověké protipříklady, lidé, kteří v té době oceňovali kočky a chovali se k nim slušně. V neposlední řadě proto, že mohla být použita jako cenná hospodářská zvířata k boji proti myším, aby ochránila své vlastní zásoby potravy, což bylo důležité doma i ve stále důležitější hlubokomořské lodní dopravě (odtud instituce lodní kočky). V průběhu renesance a osvícenství bylo údajné čarodějnické zvíře rehabilitováno a začalo svůj triumfální pochod jako spolubydlící.
zdroj: Welt.de, Titulní obrázek: Pixabay.com/Lepale
